Takových měst, jako je Nova Andradina ve státě Mato Grosso do Sul, jsou v Brazílii tisíce. Zástavba je stará maximálně padesát, šedesát let a nejstaršími historickými památkami jsou obyvatelé města, kteří ho zakládali. Bydlí jich tady kolem čtyřiceti tisíc. Na nádraží potkáte kovboje z okolních farem s širokými slamáky na hlavách, ale i hipstery s laptopem. A hned za nádražím je park.
Není na něm nic zajímavého. Skejťáci se každou neděli večer scházejí u U-rampy a bezdomovci vždy ráno kolem sedmé balí stany. Uprostřed parku kvetou fialově jacarandy a na malém betonovém plácku září čerstvě natřené posilovací stroje pro seniory. Dnes na nich cvičí parta hasičů. Hecují se a záda se jim lesknou potem. Nejdřív si dali pár koleček kolem parku, kličkovali mezi zaparkovanými kamiony, pak to trochu přepálili a poslední kolečka namísto běhu jen šli. Koneckonců rychlá chůze neboli „caminhada“ je v Brazílii synonymem pro běhání. Brazilci, kteří se pohybují nejraději v autech, považují chůzi vlastně už za běh.
Můj pes Titán vstává přesně v šest. Je to belgický ovčák malinois a chůzi za běh rozhodně nepovažuje. Každé ráno se dožaduje skutečného běhu, a když se přepnu do brazilského chodeckého stylu, napne vodítko k prasknutí a ochotně se promění v tahací stroj. Dlouhé měsíce před olympiádou jsme v parku s Titánem a partou hasičů běhávali sami.
Když však do městečka dorazila olympijská pochodeň a všechny obchody, školy a úřady musely na příkaz radnice zavřít, aby obyvatelé mohli…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
