Caster Semenya se musí podřídit pravidlu o hladině testosteronu

Pokud chce jihoafrická atletka Caster Semenya soutěžit se ženami, bude se muset podrobit hormonální terapii, která sníží hladinu testosteronu v jejím těle. Rozhodla tak Mezinárodní sportovní arbitráž. Běžkyně na středních tratích se sem odvolala kvůli plánům Mezinárodní atletické federace, která k tomuto kroku nutila ji - i další sportovce a sportovkyně s “odlišnostmi v pohlavním vývoji”, jak se jejich tělesný stav nazývá . Nikdo nepochybuje, že arbitři vybírali jen z komplikovaných a nespravedlivých řešení. Nakonec dali za pravdu federaci.

O letitém, citlivém a v podstatě nerozlousknutelném dilematu, kde končí vrozené a akceptovatelné tělesné dispozice a začíná neférová výhoda nad ostatními, si můžete přečíst v následujícím (a stále aktuálním) textu, který nyní odemykáme. Ve zkratce: Semenya je žena, sama se identifikuje jako žena, ale její tělo přirozeně vykazuje ženské i mužské genetické znaky. Jedním z mnoha projevů je výrazně vyšší hladina testosteronu, který výrazně napomáhá sportovní výkonnosti. Caster Semenya je fenomenální běžkyně trati na osm set metrů, pravidelně poráží soupeřky s propastným odstupem. A ty se polopaticky ptají: je správné, že s námi Semenya závodí v ženské kategorii? IAAF nyní v praxi dostala definitivní zelenou, aby papírově - podle množství testosteronu v krvi - rozhodla, jak vysoká hladina tohoto hormonu už je pro ženské disciplíny nepřijatelná.

Semenyu čeká terapie, s níž už má zkušenosti z let 2011 a 2012. A nejde jen o to, že uměle snížená hladina testosteronu ji zpomalí - to se tehdy skutečně stalo, přesto se Semenya stala v roce 2012 dodatečně olympijskou vítězkou, neboť vyšlo najevo, že její londýnská přemožitelka, Ruska Maria Savinova, zcela nekomplikovaně dopovala. Terapie je náročný zásah do lidského těla a v mnoha ohledech je nepříjemná.

Ať tak či onak, případ Semenya je pro teď vyřešen. Je možné administrativně říct, kde pro sportovní účely končí ženský svět. Co ale začíná za ním? Mužský ještě ne. Své poslední olympijské zlato z roku 2016 z Ria de Janeira na trati 800 metrů získala Semenya časem 1:55. Mužský finálový běh tehdy trval 1:42. Semenya není pro vrcholové mužské atlety soupeřkou. Vytvoření třetí intersexuální kategorie, o němž se občas hovoří, je přitom těžko představitelné. Mužští atleti by neměli motivaci v ní závodit; k čemu sbírat snadná vítězství? V praxi by to tedy byla kategorie pro “ženské atletky s odlišným pohlavním vývojem” - což je nekomfortní pro naprosto všechny zúčastněné. Před sportem zkrátka leží spousta nezodpovězených a možná i nezodpověditelných otázek.

Pokud sázíte, tady jeden tip: zlatou medaili na nadcházející olympiádě v Riu s téměř stoprocentní jistotou získá Jihoafričanka Caster Semenya v běhu na 800 metrů. „I kdyby v prvním kole upadla a ztratila 20 metrů, stejně vyhraje,“ napsal Ross Tucker, vědec v oboru sportu a komentátor atletického dění. Atletka může hravě překonat nejstarší rekord, jímž je čas Jarmily Kratochvílové 1:53,28 z roku 1983. Znalci říkají, že to v Riu bude poprask. A nepůjde jen o nadšení ze skvělých výkonů této ženy.

Caster Semenya má totiž extrémně vysokou hladinu testosteronu – hormonu, jímž oplývají muži a který stojí za růstem svalové hmoty. A podle sportovních pravidel, jež donedávna platila, tedy „tak úplně ženou není“. S jeho přemírou se narodila a nikdo ji nepodezírá z dopingu, jímž si masivně pomáhali třeba ruští sportovci. Přesto je stále hlasitěji slyšet otázka, zda jsou její drtivá vítězství fér vůči ostatním atletkám.

Odpověď je složitější, než by se mohlo zdát: na jedné straně je přehledný svět limitů, na druhé argumenty o sexismu a genderové diskriminaci. Všichni účastníci debaty svorně uznávají, že problém ženskosti nejen v atletice je velmi choulostivý. Ale je to někdy to jediné, na čem se shodnou.

Delikátní problém

Semenya na sebe upozornila už jako osmnáctiletá vítězstvím na osmistovce na mistrovství světa v roce 2009, ale místo oslav se dočkala posměšků veřejnosti i od soupeřek, že má svaly a hlas jako muž a neprávem běhá za ženy. Pochybnosti měla také mezinárodní atletická federace IAAF: podrobila ji testům a částečně i na jejich základě zavedla v roce 2011 pro atletky limit hladiny testosteronu. Semenya ji tedy musela uměle snižovat – a výkony šly dolů. Jenže letos už zase sportovkyně vítězí na celé čáře, vyhrála Diamantovou ligu a při kvalifikaci na olympiádu na národním šampionátu v Jižní Africe stihla být suverénně první na 400, 800 a 1500 metrů v jednom jediném dni. „Nikdy jsem nic takového neviděl,“ konstatuje atletický expert Ross Tucker.

Příčina je podle něj jasná: Semenya si už nemusí uměle snižovat hladinu testosteronu, protože toto pravidlo bylo loni zrušeno výrokem arbitrážního soudu, na který se obrátila jiná atletka, nejlepší indická sprinterka na 100 metrů Dutee Chand. Soud došel k závěru, že není dost vědeckých důkazů na to, že testosteron zvyšuje výkon (tento výrok ovlivnil i jiné sporty, nejen atletiku). Dutee Chand, Caster Semenya a zřejmě i další atletky budou tedy v Riu soutěžit bez omezení. A pokud budou vítězit, lze očekávat nové kolo vášnivé debaty, jež se vede už řadu let.

Již v roce 1966 se zavedlo ověřování „ženskosti“ atletek zkoumáním jejich chromozomů – a přestalo se až v devadesátých letech, částečně proto, že tato metoda nebyla spolehlivá. Například polská atletka Ewa Kłobukowska měla kombinaci mužských a ženských chromozomů, porodila však dítě, byla tedy ženou.

Větší problém byl však mravní. Zkoumání, zda sportovkyně splňují kritéria pro ženy, je zejména v 21. století čím dál více vnímáno jako ponižující procedura a porušování lidských práv. Jak loni řekl bývalý šéf zdravotní komise olympijského výboru Arne Ljungqist, ověřování ženskosti se stalo „mnohem více společenskou otázkou než v minulosti“. Zástupci gender studies mluví o tom, že atletky jsou popisovány nikoli jako lidské bytosti, ale coby obludní a abnormální jedinci, neboť nezapadají ani do jedné ze dvou stereotypně vymezených škatulek a rolí.

Cítit se nahá

Semenya si opravdu prožila své. Generální sekretář světové atletické federace IAAF Pierre Weiss o ní prohlásil, že „je ženou, ale možná ne na 100 procent“, čímž si vysloužil obvinění z biologického rasismu a sexismu. Semenya však prokázala, že je silnou osobností, když řekla médiím: „Bůh mě takto stvořil a já to přijímám.“

Ani Dutee Chand to neměla lehké. Vyrostla ve východní Indii v hliněné chýši bez vody a elektřiny, nemá vzdělání a o svém ženském „handicapu“, který se v atletice stal její výhodou, nic netušila. Byla vychovávána jako dívka, a když se matky v pubertě ptala, proč se její tělo nekulatí stejně jako u jiných děvčat, matka jí řekla, že na to má ještě čas.
Bylo jí osmnáct, když jí po vítězství na Asijských hrách v roce 2014 oznámili, že nemůže dál soutěžit. Tehdy poprvé v životě uslyšela slova jako „testosteron“ a „intersexuál“ – který bývá laicky označován jako hermafrodit.

Intersexualita má však mnoho forem a kombinací. Kromě chromozomů bývá intersexuál definován jako člověk, jehož vnitřní nebo vnější pohlavní orgány jsou odlišné od typicky mužských či ženských, což se může projevit i v hladině hormonů.

Dutee Chand nakonec s pomocí právníků vyhrála a v Riu poběží. Také ona se však musela vyrovnat s tím, když se v novinách dočetla, že je „kluk“ nebo transsexuál. „Cítila jsem se nahá. Cítila jsem se jako zvíře,“ popsala své zoufalství pro The New York Times.

Mnohem hůře dopadla její kolegyně Santhi Soundarajan, která v roce 2006 získala stříbro na 800 metrů na Asijských hrách. Medaili jí sebrali po testech, podle jejichž výsledků jí chyběly „sexuální charakteristiky ženy“. Soundarajan se výsledky dozvěděla z televize a rok poté se pokusila o sebevraždu, kterou nedokonala jen díky náhodě.

Tvrdý zásah

Madeleine Pape je bývalá půlkařka, jež se na mistrovství světa v roce 2009 dívala Caster Semenye s velkým odstupem na záda a pořádně ji to štvalo. O rok později si natrhla achilovku a se sportem byl konec. Rozhodla se studovat sociologii a později se – k vlastnímu překvapení – dopracovala k úplně opačnému názoru, než měla na Semenyu jako atletka. Začala vášnivě obhajovat „genderovou rovnost ve sportu“ – jinými slovy právo žen soutěžit bez ohledu na to, jak moc jsou ženami. Její názor sdílejí mnozí a hlavní argument je lidskoprávní; s dodatkem, že škody způsobené na psychice sportovkyň jsou mnohem větší než teoretická nerovnost na dráze či hřišti.

Představitelkou opačného názoru je další bývalá atletka, dnes specialistka na fyziologii sportu Joanna Harper, která je také poradkyní olympijské komise. Má mimořádnou zkušenost, jež ji opravňuje mluvit o problému zasvěceně: v mládí totiž byla mužem, který běhal maraton. Když se rozhodla pro změnu pohlaví (od dětství si byla vědoma své ženské identity), prošla hormonální terapií včetně snížení hladiny testosteronu. „Moje běžecké schopnosti to tvrdě zasáhlo,“ píše v rozhovoru s Tuckerem. Zpomalení přesně odpovídalo vědeckým studiím: Joanniny časy byly zhruba o deset procent pomalejší, než když byla mužem.

Harper uznává argument své kolegyně Pape, že z pohledu lidských práv by nebylo správné vyloučit z ženské atletiky „intersexuální“ sportovkyně. Právě proto však považuje zavedení limitu pro hladinu testosteronu za kompromis, který do ženské atletiky zavádí jistou férovost. Jenže toto pravidlo bylo loni arbitrážním soudem zrušeno a Harper míní, že atletika jako klíčový olympijský sport bude v Riu nahlížena jen výkony intersexuálních atletek, jež budou v některých disciplínách dominovat. Caster Semenya je sice nejznámější, ale podle Harper je takových sportovkyň víc – a nebyla by prý překvapena, kdyby „z osmi finalistek na 800 metrů bylo pět intersexuálních“.

Gladiátoři a mutanti

Jedna z genetických mutací, která způsobuje, že žena je také částečně mužem, je známá pod zkratkou 5-ARD a způsobuje, že těla dětí, jež při narození vypadají jako dívčí, začnou v pubertě produkovat testosteron. Je velmi vzácná, ale u atletek se vyskytuje 140krát častěji než v běžné populaci. Jejich vysoká koncentrace by mohla být statistickým důkazem, že vyšší hladina testosteronu je v ženském sportu značnou výhodou, asi jako doping (syntetický testosteron je považován za doping, a proto je zakázán).

Je však pravda, že tento testosteron je přirozený, a může být tedy považován za vrozenou genetickou výhodu. Podobnou, jakou mají dvoumetroví basketbalisté nebo plavec Michael Phelps, jehož tělo (obrovské rozpětí rukou a půlmetrová chodidla) je zjevnou anomálií.

„Dnešní profesionální sport je v podstatě arénou gladiátorů,“ říká k tomu primář sportovní kliniky v Bratislavě a jeden z předních odborníků na doping Pavel Malovič. „Mnozí úspěšní sportovci jsou mutanti, jejichž anomálie jsou v běžném životě přítěží, ale ve sportu velkou výhodou.“

Tento argument uplatnili i obhájci Dutee Chand. Podle výzkumů existuje kromě vysoké míry testosteronu nejméně dalších 200 biologických abnormalit, které se ve sportu stávají výhodou. Od schopnosti krvinek zpracovávat kyslík – jakou měl třeba fenomenální finský běžkař Eero Mäntyranta – přes schopnost svalových vláken rychle se smršťovat až po geneticky danou odolnost vůči bolesti.

Proti této obraně však stojí zásadní námitka, kterou použila také IAAF, když zavedla limit pro testosteron. Federace trvá na tom, že tento hormon je odpovědný za rozdíl ve výkonu mužů a žen - a podle disciplín se pohybuje mezi 9 a 14 procenty. A tento rozdíl je také důvodem, proč je sport rozdělen na kategorie mužů a žen. Je to podobné, jako když jsou vzpěrači nebo boxeři rozděleni do váhových kategorií: je jasné, že boxer muší váhy nemá proti stokilovému obrovi šanci. Zatímco váha se však dá přesně určit, s pohlavím a sexualitou je to komplexnější. Na světě jsou až desítky milionů lidí, kteří nezapadají ani do jedné z obou kategorií a nemělo by jím být upřeno právo soutěžit.

Joanna Harper to ví z vlastní zkušenosti. Přesto – nebo právě proto – je přesvědčena, že i nedokonale stanovená hranice mezi mužem a ženou na základě testosteronu je pro sport lepší než žádná. A že intersexuální atletky (pokud se samy cítí být ženami) by měly podléhat regulaci umělým snižováním testosteronu. Na plná ústa to řekla rekordmanka na maratonské trati Paula Radcliffe, když ji IAAF požádala o názor. Zvýšená hladina testosteronu podle ní vnáší do ženské atletiky něco zásadně nefér; nerovnost, která je podstatně větší než nerovnost daná talentem či odhodláním.

Caster Semenya 16. července zaběhla v Monaku na Diamantové lize nejlepší výkon roku na 800 metrů v čase 1:55,33 (jihoafrický národní rekord). Podle Rosse Tuckera má však předpoklady pro čas až někde na úrovni 1:52 a přepokládá, že se o něj pokusí ve finálovém běhu v Riu, který prý zcela jistě vyhraje. Pokud ano, může to být vítězství v mnohem širším smyslu než jen atletickém.