Mořští rackové se zabydleli ve městech Velké Británie. Jejich chechtavý pokřik proniká do sna. Dva měsíce zastupuji lékaře ve středním Walesu, v nejméně zabydlené oblasti na pomezí Powys a rezervace Brecon Beacons. Blíží se osmá a provoz na dálnici v Cardiffu houstne.
Mám před sebou něco přes hodinu nerušené cesty autem do městečka Brecon. Pouštím si zprávy BBC4. Miluju britské zpravodajství, jejich rozhovory především. Redaktoři trefnými otázkami nedovolují hostům, aby své skutečné názory schovávali za neprůstřelná klišé. Dnes grilují Tonyho Blaira, čerstvě po zveřejnění Chilcotovy zprávy, zdrcující kritice jeho ukvapeného rozhodnutí vstoupit do války v Iráku. Bezmoc mocných. Z jeho obhajoby je zřejmá víra, že svět dobra a zla v jeho mysli existuje na Blízkém východě a s mesiášskou oprávněností se dá exportovat. Beznadějně uvízl v konfliktu loajality a nedokázal odolat tlaku tehdejší Bushovy administrativy.
Před devátou jsem v Breconu, centru komunitní psychiatrické péče. Psychiatr konzultant se v Británii nesetkává se všemi pacienty. Má k ruce tým mladších lékařů, psychologů, terénních sester, sociálních pracovníků a ergoterapeutů, s nimiž diskutuje stav nemocných a léčbu. Probíráme pacienty nově doporučené, hospitalizované, ohrožené, propouštěné.
Sestra krizového týmu popisuje svou včerejší jízdu vlakem. Proti ní seděli dva Američané a říkali: „Teď to vypadá, jako by Amerika s Británií soutěžila o to, kdo bude mít pošahanější vládu.“ Ona jim odpověděla, že si po jmenování Borise Johnsona ministrem zahraničí nevedeme špatně. Oni opáčili: „My máme ale t(T)rumfové eso.“ Odlehčený smích se rozléhá místností. Sestra se v jednu chvíli omlouvá, nám v Evropě, jak Britové volili. Říkám, že sám nevím, jak by to dopadlo, kdyby v Česku bylo referendum.
Odpolední ambulance. Mířím do Hay-on-Wye, městečka, jež vyhlásilo samostatnost a prohlásilo se v osmdesátých letech Královstvím knih. Mladý muž se mi v ordinaci nedívá do očí a úsečně mi vysvětluje své znepokojení, že po odtržení Skotska od Anglie nebude moci navštívit zámky a kostely. Máloco ho tak zajímá. Osoby strádající Aspergerovým syndromem prožívají i drobnou neplánovanou změnu ve svém ritualizovaném životě jako katastrofu. Přichází muž středních let. Nutkavě se mu vracejí obrazy bezhlavých kolegů, které ztratil ve válce v Iráku.
Beru telefon. Žádají mě o urgentní vyšetření v sousední nemocnici v Abergavenny. Stařenka na interním oddělení odmítá jíst. Veze mě k ní rezatý vousáč Stephen. Divoce rozhazuje rukama a kroutí hlavou nad selháním politiků všech britských politických stran. Místo nadbíhání nacionálním voličům měli jasně říct, co všechno Evropská unie ve Spojeném království proplácela. Financovala chudší regiony, na které londýnská vláda kašlala, dotovala výzkum, postavily se silnice, školy. EU zkrotila znečišťovatele pobřeží a donutila je vyčistit zaneřáděné pláže, díky kterým vzkvétá turismus.
Pátá hodina. Diktuji dopisy a jedu zpátky do Cardiffu, po zelených stráních rozeseté chomáčky ovcí. Šestá hodina, hlavní zprávy BBC4. Nová premiérka Theresa May obsazuje ministerstvo pro brexit a nehodlá zpochybňovat status Evropanů, kteří se v britském království zabydleli, roky zde pracují a odvádějí daně. Dorážím do Cardiffu. Úspěch Walesu na fotbalovém mistrovství vyhnal do lesoparků a hřišť snad všechny velšské kluky, kteří se honí za míčem. Přijíždím na prázdné parkoviště. Uprostřed mě na tenkých nožkách při parkování pozoruje racek. Zdálky zavoní čínská kuchyně, která se na ostrovech zabydlela. Půjdeme se ženou na dobrou večeři k Číňanovi.
David Holub,
psychiatr a kandidát psychoanalýzy
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
