Řekněme si to nahlas

Léto neléto, v Česku probíhá drama, z jehož následků nás může hodně bolet hlava. Veřejná pozornost tomu přitom neodpovídá.

Ministři minulý týden opět řešili reformu policie a znovu došlo ke střetu mezi sociální demokracií, jejíž ministr reformu tlačí dopředu, a zbytkem vlády. Věcných informací je minimum, a dokonce i známá poslankyně ČSSD, bývalá ministryně spravedlnosti a poradkyně prezidenta Marie Benešová si postěžovala, že reforma je „velmi rychlá, nepochopitelná a fyzicky, tedy na papíře, jako by ani neexistovala“. Ani Benešová, justiční expertka strany, nerozumí urputnosti jejího prosazování.

Šachová partie kolem reformy vypadá nudně, zajímavá je teprve ve chvíli, kdy na ni začneme nahlížet z širší perspektivy. Při tom zjistíme, že porovnání veřejných ztrát a zisků zatím výrazně vyznívá pro první položku. Kvůli nejasné reformě přišlo Česko o špičkovou policejní složku zvanou Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, která si osm let velmi pracně dobývala pozici na politice nezávislé vyšetřovací instituce a vytvářela na důvěře založené vztahy se státním zastupitelstvím. Na oplátku jsme dostali mlhavý příslib něčeho nového, nikdo ale neví čeho.

Přitom policejní nezávislost je velmi jemné předivo vztahů, motivací, odhodlání, nebojácnosti, které se odvíjí od chování policejních šéfů, jejichž plnou podporu musí detektivové cítit. ÚOOZ tohle měl a je krajně nejisté, kdy se něco podobného opět podaří vytvořit. Jediné, co víme jistě, je, že bez nezávislé a výkonné…