Kam se řítí svět?

Když předminulý týden dorazil na francouzskou Riviéru premiér Manuel Valls, předpokládal, že ho bude čekat hrobové ticho. Den předtím rozjezdil osamělý útočník na nábřeží letoviska Nice vypůjčeným náklaďákem dav lidí, který se přišel podívat na ohňostroj. Útok nepřežilo 84 obětí, včetně malých dětí. Premiér se přišel postavit do čela vzdoru a důstojné piety.

V paměti měl jistě loňský listopad, kdy se po ještě rozsáhlejších atentátech Francouzi na ulicích Paříže soustrastně objímali a ujišťovali o své sounáležitosti. Všichni jako by tehdy byli na jedné lodi. Bezprostředně po podzimních útocích byl zveřejněn průzkum, podle nějž 70 procent Francouzů odmítalo tvrzení, že každý muslim představuje potenciální nebezpečí. Pařížské útoky nebyly první, země ale vzdorovala.

Premiér Valls evidentně předpokládal, že jeho spoluobčané opět zatnou zuby a prokážou odhodlání. „S teroristickými útoky se budeme muset naučit žít,“ prohlásil v hodinách bezprostředně po tragédii. Jenže letos v létě se cosi změnilo a ministerského předsedu čekal na nábřeží úplně jiný dav.

Pískot se začal ozývat ještě dříve, než dozněla Marseillaisa. Pak se přidalo bučení. „Demise, demise!“ skandovali lidé, kteří přišli uctít památku zavražděných. „Vrahu!“ ozývalo se volání adresované hlavě francouzské vlády. „Stala se z nás lovná zvěř,“ zapisovala si slova shromážděných reportérka francouzského týdeníku Le Point Beatrice Parrino. „To oni můžou za to, že si sem může každý přijít a zabíjet,“ padalo na adresu…