Dopisy

Nejvíc se podobáme Rakušanům a Němcům

Respekt 29/2016

Kupředu, zpátky ni krok. S touto písní na rtech kráčelo mnoho našich rodičů či prarodičů nadšeně ZPĚT.

Po přečtení rozhovoru se Zdeňkem Kudrnou se ptám, kam a pod jakými slogany kráčíme my? Pan Kudrna odpovídá na mnoho aktuálních otázek, logicky vysvětluje, poukazuje na věci v souvislostech a zamýšlí se nad možnými důsledky našich rozhodnutí. Kolik lidí si ale tento rozhovor přečte? Kolik se zamyslí? Kolik změní svůj názor? Není snad pravda, že političtí demagogové, bulvární tisk, reklamní agentury či sociální sítě nás přímo zasypávají chytlavými hesly a my masy jdeme bezmyšlenkovitě, kamkoli nás vedou? Může v dnešní době rozumné uvažování a logika, jakou představuje Zdeněk Kudrna, zvítězit, nebo si musíme napřed projít peklem podobně jako naši předkové před sto lety, abychom vystřízlivěli? No, nakročeno máme.

František Procházka, Praha

Zkumavku pro jednoho, prosím

RESPEKT 29/2016

Vážím si článků Silvie Lauder za to, že vnáší do českého mediálního prostoru problematiku genderu. V uvedeném textu se však objevila pasáž, kde se píše: „…jen logicky nesmí jít o pokrevního příbuzného.“ Na tom ale nic logického není. Pokrevní příbuzenství zvyšuje riziko, že se u společných potomků projeví některá dědičná vada. Ovšem pokud bratr a sestra žádají o umělé oplodnění dotyčné sestry, není nijak logické prověřovat jejich pokrevenství, neboť jejich dítě nebude jejich biologickým potomkem. Hlavní argument proti pokrevnímu příbuzenství tím padá. A možná že ti dva budou schopni vychovat dítě ze zkumavky lépe než leckteří rodiče své biologické potomky.

Igor Klimeš, Brno

Začíná debata o czexitu. Jste připraveni?

Respekt 28/2016

V uvedeném textu můj krajan Benjamin Tallis oplakává odhlasování brexitu těmito slovy: „Podstatnou část svého života jsem strávil s EU. […] Vždycky jsem si dosyta užíval unijních ideálů a benefitů. Svobodně jsem překračoval hranice, setkával se s lidmi z celého kontinentu, stěhoval se za prací do různých zemí. Výsledkem je i to, že jsem potkal úžasnou Češku, která je dnes mojí manželkou a žiju s ní v Praze. Když jsme byli malí, něco takového bylo nepředstavitelné.“

Domnívám se, že se panu Tallisovi nedostává představivosti nebo životní zkušenosti. Či dokonce obou zároveň. Tady malý osobní protipříklad.

Můj otec, ze severoanglické dělnické rodiny, byl učitelem a po druhé světové válce se svobodně potuloval po celé západní Evropě. Na svých cestách se začátkem padesátých let na švýcarských horách seznámil s mladou Švýcarkou a oženil se s ní. Po sňatku a mém narození učil na střední škole ve vnitřní Francii, kde jsem chodil do mateřské školy. Po pěti letech se z pracovních důvodů přestěhoval do severního Německa, kde jsme zůstali dalších pět let. Do Anglie jsem se dostal teprve v deseti letech. Tam jsem vychodil gymnázium a studoval na Cambridgeské univerzitě, s delšími studijními pobyty na Státní univerzitě v Leningradě a na Karlově univerzitě v Praze. V Rusku jsem měl ruskou (vlastně arménskou) přítelkyni (studovala tam arabštinu a perštinu) a v Praze jsem během dvou let poznal hodně „úžasných“ Češek. K mému užšímu přátelskému kruhu tenkrát patřili kromě Čechů studenti z Maďarska, Itálie, Dánska, Finska, Japonska i Mongolska (a téměř všichni mluvili česky na úrovni rodilého mluvčího – na rozdíl od dnešních Erasmus studentů, kteří všude kdákají anglicky). To všechno se odehrálo úplně bez jakýchkoli „unijních benefitů“.

Nikdy se nestačím divit, jakými romantickými nesmysly jsou zastánci EU schopní obhájit ten jejich bláznivý projekt, a jsem hrdý na britské voličstvo, že si nenechalo od nich věšet bulíky na nos.

Peter Butler

(Britský slavista, působí ve Švýcarsku jako vysokoškolský učitel. Považuje se za Angličana; za Evropana pouze v Americe a v Asii, kde také občas pobývá.)

Jak přežít brexit

Respekt 28/2016

Panuje všeobecné přesvědčení, že si většina Britů zvolila brexit, aby se osvobodila z nadvlády Evropské unie. Z mého pohledu, pohledu české hospodyně, je brexit příležitostí, jak se Evropská unie může zbavit nadvlády Britů. Tato nadvláda se projevuje nejen zaplevelováním češtiny spoustou anglických slov, ale i zásahy do takových záležitostí, jako je rozlišování mezi tím, co je marmeláda, a co džem. Tradiční středoevropské rozlišení bylo založeno na konzistenci dané substance: marmeláda měla konzistenci hladkou, a hodila se tedy například na slepování lineckých koleček, zatímco džem obsahoval kousky ovoce, a na slepování se proto nehodil, byl však vhodný jako pomazánka na chléb.

Do tohoto jasného rozlišení vstoupilo – po vstupu Británie do EU – nesmyslné britské rozlišení podle ovoce, z kterého je příslušná zavařenina vyrobena: „marmalade“, tedy marmeláda, se vyrábí z citrusového ovoce, vše ostatní je „jam“, tedy džem. Na anglických „marmalades“ je pak uvedeno, zda konkrétní například pomerančová nebo citronová „marmalade“ obsahuje či neobsahuje kousky ovoce. Toto rozlišení bylo vnuceno i nám Středoevropanům a naši výrobci se mu museli přizpůsobit. K jejich cti je třeba uvést, že přesto v řadě případů označují své výrobky tak, aby se hospodyně dokázala orientovat, například nápisem Rybízový džem na způsob marmelády.

Doufejme, že až britsko-evropské tahanice skončí, budou se Češky, Rakušanky, Němky a snad i hospodyně jiných národů moci vrátit k označení zavařenin způsobem, na který byly po generace zvyklé a který měl z hlediska jejich použití v kuchyni svou logiku.

Mgr. Zdenka Strnadová