Nein znamená ne

Ovace vestoje a nula hlasů proti mohly minulý čtvrtek v dolní komoře německého parlamentu vzbudit u vnějšího pozorovatele dojem, že Spolkový sněm právě podpořil zákon, na jehož podobě panuje všeobecná společenská a politická shoda. Jenže věc je o něco složitější. Začněme chválou. Schválená novela trestního zákoníku je skutečně krokem správným směrem. Zatímco dosud tamní právní řád jako znásilnění kvalifikoval pouze situaci, kdy se oběť útoku „fyzicky bránila“ (a v evropském kontextu byl považován za archaickou výjimku), nově tuto definici doplňuje podmínka, podle níž nesouhlas s aktem vyjadřuje i verbální odmítnutí či jiné projevy nesouhlasu (podobně jako české paragrafy).

Klíčové je to proto, že většina obětí sexuálního násilí se fyzicky bránit ani nepokusí. V šoku buď „zamrznou“, nebo taktiku podvolení zvolí z obavy, že by je odpor vůči agresorovi, který má nad nimi většinou fyzickou převahu či má zbraň, mohl stát i život. Právě strach ze smrti je nejčastější emocí, již oběti znásilnění prožívají, a také kvůli tomuto extrémnímu stresu se sexuální útoky počítají mezi zločiny, které mají za následek nejhlubší traumata.

Příliš dlouhé čekání

Přesto okolnosti této jasné změny k lepšímu za sebou zanechaly jistou pachuť. Na zastaralost zákona i vážnost problému, který Německo se sexuálním násilím má, upozorňují tamní aktivisté a aktivistky i část politiků roky. Mimo jiné právě zákonná podmínka „fyzického odporu“ totiž znamenala, že velká většina znásilnění…