Když ptáče neskáče

Časné ranní vstávání je základní nezbytností života v současné společnosti. Vyžadují ho školy, úřady i většina zaměstnavatelů, celý denní režim se odvíjí od budíku, který člověku zazvoní u postele někdy mezi šestou a sedmou ráno.

A tohle praktické opatření je vyztuženo příslušnou morálkou. Už od pradávna bývá schopnost vstávat se slepicemi považována za ctnost. Skoro každá kultura má svá úsloví velebící brzké vstávání a lidé zakládající si na své výkonnosti se budíčkem před rozbřeskem rádi chlubí. Ranní ptáčata jsou zkrátka vnímána jako pilná a disciplinovaná. Naopak ti, kdo mají problém vyhrabat se z peřin a do práce chodí pozdě, považuje společnost za lenochy bez pevné vůle. Současná věda ovšem nesouhlasí.

Sociální jet lag

Že se lidé dělí na skřivany a sovy, všichni tak nějak tušíme, horší povědomí ovšem máme o tom, jak moc určující a neměnné tohle nastavení je. Cirkadiánní rytmus neboli naše vnitřní, geneticky dané hodiny po nás vyžadují určitý počet hodin spánku v určitou denní dobu. Odchylky pak tělo toleruje velmi neochotně.

Zhruba polovině populace vyhovuje spánek mezi jedenáctou večerní a sedmou ranní hodinou, čemuž se také přizpůsobuje časová logistika celého světa. Dalších čtyřicet procent má tuhle preferenci mírně posunutou jedním či druhým směrem, ale život jim to nijak zvlášť nekomplikuje. Zbývají dvě kategorie. Extrémní skřivani chodí spát někdy po večerních…