Skleněné oko

Úvod

Přišla jsem o levé oko, když mi bylo třináct.

Moje matka zemřela na rakovinu vaječníků během tří a půl měsíce, když mi bylo třicet osm.

Před nedávnem jsem se rozvedla. Bylo by asi pěkně nabubřelé říct, že se ode mě manžel vzdálil kvůli literatuře, protože se ví, že muži většinou nemají rádi ženy, které píšou. Tvrdí to Marguerite Duras ve své knize Psát. Ale ne, on mě dlouhá léta miloval stejně jako já jeho a žili jsme jeden pro druhého. Nicméně když jsme přestávali dostávat to, co se očekává, bylo to jako skryté vlnobití, které potápělo naši bárku. Bylo to tehdy, když se mezi nás vklínila ona další láska, láska k psaní.

Krátce po úplném potopení jsem měla románek. Hledala jsem v té náruči útěchu, protože se mi na mamografu ukázaly dvě skvrny a protože díky náklonnosti onoho muže (vstřícnost, kterou jsem si nejdříve vykládala jako lásku) jsem se cítila výjimečná. Poháněla mě touha zahnat strach, potřeba rychle utišit zklamání, nutkání usměrnit vztek a porušit pravidla. A láska, protože se často zamilovávám do svých snů, žízním po motýlcích, nevím, jestli je to srozumitelné. Momentálně se skvrny nezvětšují. Onen vztah se taky dál nerozvíjel.

Skoro před rokem jsem dala výpověď v práci. Už to nebylo moje místo. Poprvé v životě jsem spisovatelkou na plný úvazek. Živím se různými akcemi a objednávkami.

Když to říkám, zdá se, jako bych si tohle léto vyvrhla vnitřnosti: rozešla jsem se s M. Teď zápasím s následky. Někdy se divím, že žiju docela…