Prezident není pánbůh ani tatíček

S představou sebe samého jako hlavy státu mám nepřekonatelné obtíže. Jejich příčina netkví ani tak ve stařeckém věku jako ve zkušenosti, kterou jsem se sebou udělal za osm let, po něž jsem pobyl ve vysoké politice. Ztratil jsem za tu dobu důvěru ve svou schopnost pracovat jako politik dobře. Sen o sobě jako prezidentovi si vnucuju nejspíš jako neuskutečnitelný reparát.

Týká se lidských vlastností. Podle mě rozhodují o politikově výkonu obecně a o prezidentově zvlášť. Na první místo kladu noblesnost ve významu ušlechtilosti. Znamená být povznesen nad osobní nechuti, urážky a nepřátelské projevy. Pokud je nezbytné na ně reagovat, činit tak velkoryse. S tím souvisí skromnost, která se nevylučuje se sebeúctou. Právě u lidí usilujících o vysoké politické postavení, a tedy také o moc, je podstatné, aby si nenamlouvali, že jsou důležitější než ostatní občané. To pokušení znám velmi důvěrně. Je příjemné a vyplývá z něj snaha udržet se ve funkci, podbízet se a zalíbit. Pohlcuje stále víc a víc sil, takže se jeho zajatec čím dál méně věnuje službě a nakonec se jí nestačí věnovat vůbec.

Ve vědomé touze být ušlechtilý spočívá jiné nebezpečí. Kdo se považuje za ušlechtilého, mívá sklon moralizovat. I to jsem zakusil. Kdo má skutečný dar být ušlechtilý, víc naslouchá, než káže, a jeho cílem je porozumět. Porozumění a činy v jeho duchu charakterizuje tolerantnost, ale také prohlédavost, která pomáhá při výběru…