Jezerní příšera

Už dva týdny jedl jen samé blafy a spával v těch nejskromnějších bed & breakfast, ale peníze mu stále protékaly mezi prsty. Do rozpočtu mu silně zasahovaly výdaje za auto z půjčovny a alkohol. Půjčovné bylo vůbec nejhorší, ale bez auta by to nešlo. Nakladatelství mu vyplácelo na dietách čtyři tisíce pesos na den, a i když ve Skotsku bylo levně, působila ta částka téměř jako výsměch. Tak se stravoval hospodskými blivajzy, levnými buřty a hráškem z konzervy a vždycky to spláchl nějakou tou pintou piva. Jeden takový blivajz právě jedl, lokty opřené o stůl, v hospodě u silnice. Lokál byl temný jak černé myšlenky, a to ještě nebyly ani čtyři odpoledne. Venku za okny den předčasně skomíral vyčerpáním z nebe plného temných mračen. Začínal teprve listopad, ale už byla nesnesitelná zima.

Jezero na druhé straně silnice mělo chladnou barvu rtuti. Vypadalo to, že začne sněžit.

„To auto vepředu je vaše?“

M. se lekl. Dvakrát se ohlédl, přes každé rameno jednou, a hledal někoho, komu by ta otázka mohla být určená. Vůbec nebyl zvyklý budit zájem. Nikdo za ním ale nestál. Prohlédl si tedy pozorně muže, který ten dotaz položil. Byl to od pohledu krátkozraký chlápek s velkým břichem, kulatým obličejem a protáhlým nosem. Vypadal, že v životě nikdy nic sám nevymyslel.

„Nejspíš ano,“ odpověděl M. slušnou angličtinou.

„Cizinec?“

„Španěl.“

„Cestujete?“

„Jedu do Inverness.“

Po tomto krátkém výslechu se človíček s očividným uspokojením odmlčel. M. se vrátil ke svému teď…