Suši na ruském venkově

Nechceme strašit, ale v pražském Divadle Na zábradlí se děje něco, z čeho by měli být všichni milovníci progresivního divadla v této zemi jemně nervózní. V nové sezoně po prázdninách bude mít zavřeno – kvůli rekonstrukci bude minimálně celé září hostovat ve Švandově divadle. Rekonstrukci by ovšem potřeboval především repertoár.

Ukázala to předminulý týden premiéra Gončarovova Oblomova. V úpravě dramatika Martina Františáka nese titul Óm jako Oblomov a je to vlastně výstižný výběr. Scéna, kterou jsme si vzhledem k její historii zvykli spojovat s odvahou pouštět se do akcí, jež mají ambice posouvat hranice místního divadelnictví, začíná po několika velice plodných letech přešlapovat opět na místě.

V režii Jana Friče je sice vidět jasná snaha překračovat normy, hrát si – skoro svatokrádežně – s kultovním textem a zkoušet vnímavost a trpělivost publika. Ale stejně jako v životě titulního hrdiny zůstane jen u plánů. Nakonec před sebou vidíme příběh banální lidské rezignace zabalený do takové spousty gagů, že nás to celé trápí ještě míň než samotného Oblomova.

Radikální řez

Zábradlí to nemá snadné. Sedmnáct let se vyrovnává s odkazem muže, jehož fotka tu visí na baru. Se sebevraždou uměleckého ředitele Petra Lébla přišla česká scéna koncem deváté dekády o jednoho z nejvýraznějších režisérů. A Zábradlí o hnací motor. Nic lepšího než Léblova ruská dramatika vrcholící čechovovskou „svatou trojicí“ Racek – Ivanov – Strýček Váňa…