Prosit bychom měli spíš Němce než Brity

Před nadcházejícím britským referendem výjimečně odemykáme dva komentáře z tištěného Respektu: text Zůstaňme spolu a následující polemickou reakci Prosit bychom měli spíš Němce než Brity:    

"Zůstaňte s námi,“ povzdechla  si spousta z nás tváří v tvář britskému referendu s nadějí, že nás Britové uslyší a zůstanou. Co když ale nezůstanou? Taková varianta vyvolává velmi chmurné scénáře.

Podle mnohých přinese britský odchod kocovinu, ztrátu jedné z vůdčích sil Evropy, dokonce té progresivní, racionálnější, demokraticky nejzdravější. Ukáže-li se, že si Britové dobře vystačí sami, spustí to lavinu, jež skončí rozpadem Evropské unie. Jsou ale pro nás Britové opravdu tak důležití, abychom je museli prosit a propadat depresi, pokud se rozhodnou naše prosby ignorovat?

S demokracií jako s fotbalem

Když Británie vstoupila v roce 1973 do EU, byli chudší a pomaleji ekonomicky rostoucí zemí než Německo nebo Francie. V posledních třiceti letech přišlo výrazné zbohatnutí, které je spojené s érou premiérky Margaret Thatcher, ale také s členstvím v EU. Tedy v největším a nejbohatším prostoru, který zajišťuje mír, nejúčinnější distribuci bohatství, nejlepší ochranu životního prostředí, nejpřísnější dohled nad spravedlivými poměry na jednotném trhu, vykazuje nejnižší míru korupce a tak dále. Pokud Brity tohle nepřesvědčí a neodradí je ani riziko spojené s krokem do ekonomické nejistoty a mezinárodní bezvýznamnosti, prosby z kontinentu nic nezmohou.

Máme rádi britskou historii protkanou umem a svobodomyslností. Pokud ale jde o přítomnost, možná neexistuje přeceňovanější země. Unii po většinu času netáhli nahoru Britové, ale Unie Brity. S Británií jako kolébkou demokracie je to podobné jako s Británií coby kolébkou fotbalu: ano, kdysi dávno tam kopaná vznikla, jenže mezitím už se jinde hraje mnohem líp.

Britský parlament, britský volební systém ani britská občanská participace pro nás nejsou tím nejlepším vzorem. Ještě jako světové mocnosti Británii pramálo záleželo na svobodě lidí žijících mimo britské území – v koloniích nebo třeba v Irsku. Amerika, nikoli Británie, je promotérem svobody ve světě.

V Bruselu jsou Britové hodně viditelní, ale především jako úředníci. Kromě angličtiny vynikají i v pozicích nejrůznějších vyjednavačů či racionálních, výkonných byrokratů. Proto mají v bruselských institucích po Německu největší zastoupení a jsou vyhlášení svojí profesionalitou. Britští experti řeší i agendu, jíž se jejich země neúčastní, třeba kolem bankovní unie. Nic tedy nebrání tomu, aby si Unie nechala dobré britské úředníky i po případně kladném odhlasování brexitu.

V politické rovině se však Britové vezou nebo působí problémy. Věnují nejvíc energie, aby definovali své, nikoli unijní zájmy, a při schvalování norem vyžadují seznamy výjimek. Unie jim obvykle vychází vstříc, aniž by to Britové uměli dostatečně ocenit. Také tvář EU jako celku poznamenali méně, než bychom čekali. Víme, co nechtějí – hlubší integraci nebo prezidenta EU. Dopředu ale Unii táhnou jiné země.

Pokud tedy Britové v EU v něčem vynikali, pak jako disentní hlas, který upozorňoval na problémy, jež Francie či Německo přehlížely. Disentní hlas má důležitou roli, dá se však nahradit, což už se ostatně děje. Severské státy jsou často na pozicích Británie a dávají to najevo.

Nadšení z Británie dává na frak i průběh kampaně před referendem. Údajně racionální, vzdělaná britská společnost až příliš snadno slyší na přízemně nacionalistické argumenty, často zcela vylhané. Trapně působí styl, jakým mnoho inteligentních Britů mluví o přistěhovalcích z východní Evropy, tedy i z Česka, kteří na ostrovech poctivě pracují, platí daně a pomáhají ekonomice. Vyloženě komicky se kouká na to, jak zastánci brexitu nevěří britským schopnostem prosadit pomocí EU neskromné britské zájmy, které sama Británie nikdy neprosadí.

Některé důvody pro opuštění EU udivují svojí dětinskostí. Úplně nejsměšnější je přání nesetrvávat ve společenství, jež prý časem zcela ovládnou Němci. U toho se zastavme: Němci byli, jsou a budou dominantní mocností Evropy. V nedávné minulosti skončily jejich ambice dvěma strašnými válkami. Evropská integrace byl způsob, jak Německo umravnit a demokraticky jej podřídit zbytku starého kontinentu.

Dnešní Němci dobře vědí, že se tak děje i v jejich zájmu, proto se projektu účastní s nevídanou příkladností. Díky dělbě moci v EU mají malé státy takový vliv na rozhodování Německa, jaký nikdy neměly. Když teď někdo říká, že EU je nástrojem, jak podřídit Evropu Německu, vůbec nechápe i ty neprůzračnější historické lekce a souvislosti velké politiky. Pokud tedy máme někoho prosit, aby zachoval Unii maximální přízeň, jsou to Němci, nikoli Angličané.

Dost dobří i bez Britů

Británii máme rádi jako zemi přehledných pravidel, která se dodržují. Jako korekci silného Německa a nevypočítatelné Francie. Jako zemi, kde vznikl kapitalismus, který dal lidem svobodu. Jako nositele jazyka, který by všichni chtěli umět. Jako strůjce kultury, již jsme skrz Beatles, Sherlocka Holmese nebo Tolkiena nasávali od dětství, dokonce nadšeněji než svoji vlastní. Jako zemi, která má Londýn.

Británie je zkrátka strůjcem největšího množství pozitivních emocí, jež lze vůči státům Evropy cítit. Není ale pilířem Evropské unie, abychom se bez ní museli hroutit. Vypadá nesebevědomě, dezorientovaně, dětinsky.

Ze všeho nejvíc jsou teď Britové národem, který vydal Evropu do rukou naprosto nesmyslného referenda, kde lidé pořádně nevědí, o čem hlasují, přitom hlasování bude mít na ně, jejich děti a vnuky zásadní dopad. Pokud zvítězí rozum a Britové v EU zůstanou, bude to pro Evropu šťastný den. Jestli dopadne hlasování opačně, nikdo by na kontinentu neměl propadat panice. Evropa je dost dobrá, aby si poradila i bez Britů.