Zůstaňme spolu

Před nadcházejícím britským referendem výjimečně odemykáme dva komentáře z tištěného Respektu: následující text Zůstaňme spolu a polemizující reakci Prosit bychom měli spíš Němce než Brity:    

Když chce šéf britských labouristů Jeremy Corbyn do debaty o Evropě vpravit pozitivní emoce, pozve si k mikrofonu spisovatele Harryho Leslie Smithe. Panu Smithovi je 93, byl pilotem ve druhé světové válce a hlas se mu chvěje, když vzpomíná na její konec.

„V troskách Berlína jsem pochopil, že kdyby se něco podobného mělo někdy opakovat, byl by to konec civilizace.“ Tam mu také došlo, že Evropané musí spolupracovat a sdílet společné hodnoty. „Můj život se už počítá spíše na dny než na léta a v referendu, které nás čeká, se může zhroutit vše, o čem jsem snil,“ dodává.

Při těchto slovech mnozí v publiku v cornwallském městečku Newquay předminulý týden nenápadně otírali slzu v koutku oka, jenže britská kampaň před klíčovým referendem o brexitu vypadá takto pozitivně jen výjimečně. Už za deset dní se dozvíme, jestli se Velká Británie rozhodla opustit Evropskou unii. Pakliže k tomu dojde, bude to krok, který může zásadním způsobem přepsat politickou realitu našeho kontinentu.

Nejde jen o to, že vystoupí významná země, v sázce je celý evropský projekt. „Odchod Británie vyvolá dominový efekt, po něm se celá Unie rozpadne,“ věštil před pár dny jeden z hlavních proponentů brexitu, šéf UKIP Nigel Farage. V Evropě včetně Česka je dost podobně naladěných politiků, kteří takovým slovům dychtivě naslouchají.

O ekonomiku nejde

Debata o sjednocené Evropě se během posledních měsíců posunula do ne příliš racionální podoby. Dobře je to vidět právě na britském rozhodování. Obě strany se přetahují argumenty, které velmi často nemají s realitou nic společného.

Příčinou je i to, že faktických důvodů k odchodu moc není. Pokud se totiž podíváme na ekonomické, bezpečnostní či společenské otázky, nikdo nemůže prokázat, že odchod Británii prospěje. Referendum tak spíše rozhodne pocit, jestli Britové budou chtít zkusit něco (staro)nového.

Je pravda, že když do společného projektu Británie vstupovala, nebylo to z velké lásky ke starému kontinentu, ale proto, že se tamní ekonomice příliš nedařilo i kvůli tomu, že nesla následky druhé světové války hůře než většina evropských zemí. Bylo také stále jasnější, že unie (tehdy EHS) má na ostrov tak velký vliv, že je lepší být uvnitř a podílet se na rozhodování než být venku a nechat se vláčet rozhodnutími někoho jiného.

Vstup do EHS zemi výrazně pomohl, sice zpočátku řešila problém s inflací, nicméně vstup na společný trh tvořil celou třetinu investic v Británii. To mimo jiné pomohlo k postupnému oživení tamní ekonomiky. Drtivá většina ekonomů ostatně i dnes říká, že země na členství ekonomicky jednoznačně vydělává.

Podobná ekonomická argumentace, jež tvoří spolu s přistěhovalectvím základ nynější kampaně okolo brexitu, je ale chybná, neboť se míjí s podstatou projektu. EU není ekonomický projekt a nemůže dávat smysl nikomu, kdo ho tak v první řadě vnímá. Evropská integrace je ve skutečnosti mírový projekt, který se v průběhu času proměňuje. Britové si dnes stěžují, že společenství, do něhož před více než čtyřmi desetiletími vstupovali, se výrazně liší od podoby současné osmadvacítky.

Pravda je to pouze částečně. Především však hladká výměna zboží není smyslem existence EU, ale spolu s dalšími formami spolupráce nástrojem, jak obrousit napětí a oslabit potenciální konflikt mezi evropskými (většinou národními) státy. Přesně tak, jak o tom dnes Britům vypráví Harry Leslie Smith.

Zeměpis a dějepis

Británie si musí svoje dilema vyřešit sama, pozoruhodné nicméně je, že ji v její touze po odchodu podporují i čeští euroskeptici. Také v nich případný brexit vzbuzuje naději, že se celý projekt rozpadne, případně, že to alespoň přiměje Čechy, aby Brity následovali. Možná by udělali dobře, kdyby si koupili pořádný atlas a, když už budou v knihkupectví, k němu si přibalili i učebnici dějepisu.

Jestliže část Britů snad může o bezpečnostním ukotvení ve strukturách EU pochybovat, z perspektivy střední Evropy to nejsou příjemné vyhlídky. Svět se mění před očima. Narůstá agresivita Ruska i islámských fundamentalistů, v jednotlivých zemích rovněž posilují extremistické hlasy. Spojencem je dnes každý, kdo tomu chce čelit, každé drobení nás všechny oslabuje.

Odchod by také způsobil řadu technických a systémových potíží, Britové by museli odejít ze všech institucí, ať už jde o Evropskou komisi či parlament. S největší pravděpodobností se také budou zavádět různá cla a opatření, která vyvedou Brity ze společného trhu. A není vhodná doba tímhle ztrácet čas. V tomhle bodě je zajímavé poslouchat samotné stoupence brexitu na britských ulicích. Zpočátku vždy mluví o pokračování přátelské spolupráce. Hned v následujících větách ale začnou vyhrožovat, jakým způsobem si „přátelství“ vynutí, a v podstatě – často aniž by si to uvědomovali – vlastně líčí budoucí obchodní válku.

Vystoupení Britů by však také narušilo rovnováhu sil v Unii. Posílil by vliv Francie a Německa. I když se o tom v Česku moc nemluví, většina integračních kroků přijatých od sedmdesátých let byla motivována snahou omezit Německo. „Plán na sjednocení Evropy zůstával nástrojem, který měl maximálně posílit moc evropského kontinentu a zároveň omezit sílu Německa,“ píše například britský historik Brendan Simms.

A v neposlední řadě je třeba říct, že argument euroskeptiků je pravdivý. Když odejde Británie, může to zvýšit chuť dalších zemí vystoupit z Unie, a to včetně Česka.

Pozor na touhy

Evropská integrace nepochybně čelí vážným problémům. Stále však platí, že je lepší snažit se zlepšit stávající systém než ho bourat. Lidí, kteří pamatují silné emoce, jež stály v základech vzniku dnešní EU, už pochopitelně mnoho nezbývá a touha po změně je velmi silný pud. Vyzkoušeli jsme si to ostatně sami.

Po druhé světové válce se všichni shodovali, že nesmíme opakovat nedokonalou první republiku, že je třeba nový řád. A tak jsme na čtyřicet let ztratili svobodu.