Co je jaro? Špinavá okna a plná účetní sezona. Osmá či půl devátá vyhlíží idylicky, ale vzhledem k noční směně tělo protestuje. Budí se dvojitou dávkou kofeinu a mechanickými činnostmi. Podle počtu nepřijatých hovorů diagnostikuji den na normální pracovní až den blbec. Nejhrůznější kombinace je pět nepřijatých hovorů od neznámého čísla. Kdo z finančních úřadů nebo sociálních správ volal? U výživnější klientely je možná ještě varianta – policie.
A s druhou kávou v ruce jdu do zákleku startovní dráhy dne. S uspokojením vidím, že na mé soví e-maily typu „doplňte, prozraďte, upřesněte“ už někteří vzornější skřivani zareagovali. Přílohy a stručné věty mě plní mírným optimismem. Kupodivu neřeším žádný průšvih, takže je načase vyrazit po úřadech a dokladech. Libeň, finančák, pošta, banka, druhý klient – krátké řešení sporných papírů, doplňuje, fotí, tiskne, naštěstí byl připravený, takže se nemusím hodinu dívat, jak telefonuje. V mezičasech na parkovištích vyřizuji své hovory.
Jednání odpoledne je složitější. Řešíme s novým klientem organizaci, výkaznictví a daňové přesahy jeho podnikání. Zapisuji si to, co musím ověřit u povolanějších. Dvě hodiny ladíme jeho podnikání a mé vlastně taky. Utěšuji se, že se mi čas takto investovaný vrátí v podobě vzorného klienta (velmi nepravděpodobné). Na závěr ještě trocha meditace na téma, k čemu vlastně je to kontrolní hlášení.
Jdu se projít. Přichází další hodinový hovor. Tentokrát to bude bolet víc – můj dlouholetý klient podnikající zde a vyskytující se převážně v zahraničí. Přečetl si v datovce líbesbríf, kterému moc nerozumí. S logikou a lehkostí podnikatelských nomádů se mě ptá, kam má tedy zavolat a vysvětlit, že přes měsíc bude bez připojení? A proč by to vůbec měl jako kvartální plátce DPH řešit? S patnácti plátci DPH v portfoliu popatnácté vysvětluji, že za to nemůžu a ani jemu jako externista pomoci nedokážu. Situace směřuje k tomu, že budu obhospodařovat dalších x datových schránek, pokud své stálice nechci nechat ve štychu nebo v pokutách větších než jejich výplata pokaždé, když odjedou na dovolenou. Budu tutově sedět doma zasypána roztomilými psaníčky a psát nedoručitelné e-maily, že včera večer poštou ranní výhrůžné jim přišlo psaní. Budu podávat nulová hlášení jak na běžícím páse a k nim dvacet opravných. Budu přeposílat architektům stavební povolení a taxikářům pokuty.
Klient s výhledem na moře se loučí s tím, že to s těmi pokutami a týdnem je kravina a že to tak nemůže zůstat. Jeho optimismus nesdílím. Místo moře vidím překrývající se termíny a pracovní víkendy. Vztek a únava jako obvykle produkují praštěné nápady – třeba že ten, kdo dokáže, že v minulých pěti letech stát neokradl a účetnictví vedl řádně, by měl následujících pět let slevu na dani i hromadné dopravě, jakož i vstupné na všechny kolotoče zdarma. Spolu s podepsanou fotkou ministra financí.
Další komplikace – seká se mi připojení k internetu. Volám kamarádovi ajťákovi. Pak dokončuji jako první už skoro hotové přiznání, kde chyběl jediný údaj, a odesílám klientovi, pro kterého tím letošní daňový maraton končí. Je půl sedmé, znovu odsouvám kočku z klávesnice. Pouštím si jazz, zklidním tím krevní řečiště rychleji než zkušený jogín a někde mezi alfou a spánkem může skutečný pracovní den začít.
První faktura, první účetní položka, prvních 20 korun do prasátka. Pár desítek dokladů do konce směny. Tři dny a tři noci do prvního kontrolního hlášení, 40 dnů do konce daní, 10 let do předčasného důchodu a libovolný počet let do konce života a světa. Nebo dní? Co se nehodí, klidně škrtněte.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
