Na přístroje nechci, doktore

Tuzemští lékaři mají pověst solidních praktiků, kteří ale občas neumějí s pacienty mluvit a o způsobu léčby rádi rozhodují sami. Možná je to opravdu jen pověst: ještě nepublikovaný průzkum agentury STEM/MARK, který si objednal hospic Cesta domů, totiž přinesl informaci, že lékaři by tento stav rádi změnili. Více než tři čtvrtiny z oslovených specialistů by si přály, aby o volbě léčby rozhodovali společně se svými pacienty.

„Když v minulosti člověk přišel k lékaři, tak na něco buď lék byl, anebo nebyl. Ve 21. století má medicína neomezené možnosti. Každá léčba má ale svá rizika a ta může vyhodnotit jenom pacient,“ shrnuje úskalí soudobé ordinace ředitel Cesty domů Marek Uhlíř. A jednou z vůbec nejtěžších oblastí, kde by lékaři nechtěli zůstat v rozhodování sami, je umírání. Pacienti se o smrti obvykle nechtějí bavit, což často vede k tomu, že je lékaři jen bezradně udržují na přístrojích. Zmíněný průzkum prováděný u 418 lékařů a 1088 respondentů zjistil, že naprostá většina veřejnosti a ani část lékařů netuší, že existují právní nástroje, s nimiž se situace rutinní a zároveň „marné“ léčby na konci života dá řešit.

První z nich se jmenuje „dříve vyslovené přání“. Pokud si pacient tento dokument během svého života sepsal a upadne do bezvědomí, lékař do něj může nahlédnout a dozvědět se třeba to, že dotyčný výslovně odmítá připojení k dýchacímu přístroji. Podle zjištění Cesty domů by si lidé do svého „přání“ nejčastěji zapsali právě…