Krajina po Bruselu

Slovo teror pochází z latinského terrere – česky vyděsit. Masové vrahy, kteří zabíjeli minulý týden v Bruselu a předtím už mnohokrát jinde, označujeme slovem teroristé, z čehož plyne, že rozumíme tomu, co je jejich cílem – vyděsit nás. Z toho dále plyne, že základním principem naší obrany musí být nepodlehnout panice. Tento úkol obyvatelé Bruselu minulý týden zvládli stejně obdivuhodně jako vloni Pařížané.

Víme však bohužel také, že přijdou další teroristické útoky, budou další mrtví, a že pokud nemají Evropané dříve či později panice podlehnout, musí mít jistotu, že vlády a státy udělají vše pro to, aby bylo atentátů co nejméně.

A tady jsme u problému, který má sice jasné řešení, ale už méně jasné je, zda se na něm politici dokážou shodnout. Útoky na Brusel jsou promyšleným útokem na Evropskou unii, která by se logicky měla na obranu semknout. To znamená těsněji propojit své tajné služby, zavést společnou registraci jmen pasažérů aerolinek, výrazně posílit fungování centrální databáze schengenu, vytvořit evropskou protiteroristickou jednotku a mnoho dalších kroků. Zatím se to nedaří, protože vlády stále trvají na tom, že otázka bezpečnosti je věcí „národní suverenity“.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil, že „potřebujeme bezpečnostní unii“, a podpořil ho také italský premiér Matteo Renzi, který byl dosud spíše odpůrcem hlubší evropské integrace. Junckerova myšlenka je logická, protože zatím se vždy ukázalo, že účinným řešením krizí – od…