Je to jako být členem gangu

Snažili se vás někdy naverbovat islámští extremisté?

Ano. Asi dvacet let zpátky, v lázních jednoho z nejdražších tenisových klubů v Manchesteru.

Prosím?

Byl jsem tehdy dobře placeným manažerem, takže jsem si členství mohl dovolit. Chodil tam také jeden islamistický zubař a v lázních s námi nejprve byly také nemuslimské ženy. On si s nimi povídal, a když odešly, tak se ke mně otočil a prohlásil: špinavé bělošky. Nejsou to prý muslimky, a proto je v pravém islámském státě můžeme využívat a brát si je podle libosti. Byl jsem už ženatý a tyhle řeči mě nijak zvlášť nezajímaly. Hledal pak úhel pohledu, který mě zaujme: jak je Západ nemorální a jak jsou Britové rasističtí. Jasně, také jsem to jako mladý kluk zažil, musel jsem se prát nebo utíkat před rvačkami, ale byl jsem už dokonale integrovaný a nenechal jsem se tímhle hovorem chytit.

Přišlo mi to ale celé zvláštní, ptal jsem se na toho člověka několika známých a zjistil, že verbuje členy do organizace Hizb ut-Tahrir, která má za cíl zřízení islámského chalífátu řízeného jen právem šaría.

Zvláštní, že se takové verbování odehrává v elitním tenisovém klubu.

Panuje přesvědčení, že těmto ideologiím podléhají chudí, znevýhodnění, nevzdělaní muslimové. Ano, mnohdy to platí, jak je to vidět v životopisech řady islamistů z Francie, Belgie či Německa. Ale to není úplná pravda: lidé ve vyšších pozicích islamistických…