Který váš tweet sklidil největší ohlas?

Na počet hvězdiček je to tento: „Už mě ta šedá zóna bloggerů a U-tuberů živící se skrytou reklamou síří. Vy nám dáte chlebíčky zadarmo a my pak o vás napíšem. Hele nepište.“ Nehledám v tom důsledně žádnou velkou logiku, před tím to na počet „lajků“ dlouho vedla fotka mého psa, jak mi nakukuje do počítače. Já osobně si nejvíc cením reakcí na tweety, které se roztodivnými cestami přelévají z prostředí sociální sítě do reálného života, když se Twitter zhmotňuje. Stalo se mi nesčetněkrát, že mi Twitter přivedl do života nového člověka, rozdmýchal pracovní spolupráci, přinesl nové nápady, posunul dění vpřed. Jednou mi takto neznámý člověk nabídl, že mi převeze zásilku ryb z jednoho konce Prahy na druhý, jak jsem v tu chvíli urgentně potřebovala. Protože měl tudy právě cestu.

Pokud si to dobře pamatuji – a asi ano –, můj nejúspěšnější tweet byl z února 2015 a zněl: „Tunel Blanka byl nominován na Stavbu roku 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020, 2021, 2022...“ Reagoval na nějaký další oznámený problém s dostavbou, tuším, že do tunelu zrovna natekla voda, kdo by to čekal, když pršelo, a sklidil 144 retweetů a 367 „likes“. Občas ho někdo označí dodnes. Trochu mě mrzí, že Blanku už otevřeli, protože to byla vždycky sázka na jistotu; funguje ještě o něco lépe než Babiš a Zeman.

Největší ohlas mívají na Twitteru kontroverzní hlášky nebo informace, které se člověk jinde nedozví. Tweetování je součástí mé práce, a s tím souvisí i to, co si můžu dovolit napsat. Osobní názory a neověřené informace nepřipadají v úvahu, mohly by ohrozit důvěryhodnost nejen moji, ale i celé redakce. Nejvíc reakcí vyvolaly moje tweety z reportáží, kdy jsem měla to štěstí být „u toho“. Například fotka z demonstrace po teroristických útocích v Paříži nebo postřehy z Atén v době, kdy tam byly zavřené banky a lidé stáli v dlouhých frontách u bankomatů. Naopak mé roztomilé snímky kocoura Čendy mé sestry zůstávají bohužel bez reakce.

Za svůj nejúspěšnější tweet považuji stále jeden z 20. října 2011, tedy více než čtyři roky starý. Tehdy jsem se rozhodla profesně zaměřit na práci v sociálních médiích. Doposud jsem byla nadšeným fanouškem, který píše články a je trochu vidět. Bylo načase vyzkoušet, zda se mohu svými znalostmi i živit. Napsala jsem „Hledáte někoho na social media marketing? Já hledám vás,“ přiložila odkaz na životopis a poprosila o retweety. Ohlas byl úžasný a dal mi pocítit, že jsem se rozhodla správně. Byl to velmi důležitý zlom v mém životě a jsem za něj nesmírně šťastná. Protože už 1598 dní mohu dělat to, co mě baví.

„Prase, prase, prase.“ Je to kormutlivý zážitek, když řádově vyšší dopad než jakýkoli postřeh, kritika či výpočet má jedno slovo, napsané třikrát za sebou. A jen proto, že z tweetu udělaly Parlamentní listy zprávu o drzém hanobení majestátu. Člověku by neměly rupnout nervy a neměl by ani na soukromém účtu používat hrubé výrazy. Ale článek „Pro české děti peníze nejsou, na imigranty ano“ bych ani dnes nekomentoval jinak než „Prase, prase, prase. Gratuluji panu Pleslovi, Kolářovi a Zahradilovi!“ (za podporu Zemana). Prezident postavil pomoc běžencům do protikladu k 30 milionům, které chtěly Klokánky jako další mimořádnou dotací. Zoufalství z toho, že Česko dává na děti bez rodičů více než osm miliard ročně, ale čtenář se to nedozví.
Čítanková prasárna.

Největší ohlas měl můj tweet: „We’re now finalising texts and will unveil the #Privacy Shield 2nd half of February @Ansip_EU.“ Získal tzv. 50.3K impressions. Šlo o oznámení dohody s USA, která je důležitá pro ochranu osobních údajů Evropanů, pokud jsou odeslány do USA. Dohodu též potřeboval evropský a americký byznys, který je závislý na možnosti legálního převodu dat z EU do USA.

Krátká inventura mého účtu vynesla tato zjištění: neumím vybrat jeden. Pár mých tweetů středního dosahu lze rozdělit do tří kategorií. Asi nejvíc hvězd, pardon srdcí (je to stále nezvyk), získaly mé komentáře výroků jistého tiskového mluvčího, který by udělal lépe, kdyby byl raději tiskovým mlčícím. Ale komentovat ho, je jako jezdit Tour de France na motorce. Řekla jsem si, že už to dělat nebudu. Tak dobře. Budu, ale pokusím se to omezit. Politika mě přitahuje a odpuzuje zároveň. Dále bodují tweety, ve kterých komentuji svou práci vdané ženy mezi hokejovými střídačkami, co si občas připadá jako diabetik v cukrárně. Nejvíc ovšem letí výroky mých dětí, což zdánlivě sbližuje Facebook s Twitterem. Ale o to právě jde, o tu formu. Já raději krátkou hlášku čtyřleťáka s průzračným pohledem na svět než 150 fotek z vítání občánků.