Jít, nebo zůstat?

„Co ve škole?“ snažím se zahájit konverzaci s asi desetiletým Kájou a ještě než domluvím, vím, jak odpoví. „Nic.“ Jak jinak, pomyslím si a zkusím konkrétnější otázku. „A co jste měli k obědu?“ „Dneska ještě nic,“ odpoví Kája. V ruce zrovna žmoulá suchý rohlík. Rázem mě vrací do reality. Jsme v divadelním sále Staré arény v Ostravě a za chvíli začíná sebepodpůrná skupina žen bez domova, které se setkaly s násilím. Interaktivní divadelní představení jsou součástí kampaně organizace Aslido, jejímž cílem je otevřít diskusi na téma násilí na ženách a podpora těch, které se v podobné obtížné životní situaci nacházejí.

Ženy ze svépomocné skupiny jsou na jevišti autentické a nenechají se svazovat scénářem či rolí. Řeknou, co si myslí, co prožily. Každá přehrávka je vždy tak trochu improvizace usměrňovaná pouze facilitátorkou, která do děje zapojuje i publikum. To v jednu chvíli spolu s hlavní postavou příběhu, Kristýnou, řeší, zda by měla zůstat u partnera, který ji opakovaně bije, či odejít. Zaznívají silné argumenty pro obě varianty. Někdo radí netrhat rodinu, vydobýt si respekt a zůstat. Druhá strana oponuje, že chlap, který ženu mlátí, si ji nezaslouží, a že Kristýna musí odejít kvůli dětem. Neměly by vyrůstat v prostředí plném hádek a násilí.

Kristýna se nakonec rozhodne odejít. Stejně jako matka Káji, s nímž jsem hovořila před setkáním. Ta odešla poté, co Kája ve škole napsal, že už si nepřeje bydlet s tátou a chce se přestěhovat. Sama by možná zůstala a snášela týrání dál, přání syna jí však dodalo sílu k odchodu.

Jednu z hlavních úloh hraje v představení Katka. Dnes se ale necítí ve své kůži. Rozrušeně nám vypráví, jak byla před dvěma dny svědkem scény, kdy její kamarádku mlátil partner. „Šla jsem do jiný místnosti. Nemohla jsem se na to dívat. Měla jsem strach. Bála jsem se, že taky dostanu přes hubu, když se ozvu. Seděla jsem v kuchyni, poslouchala to a cejtila se takhle malinká.“

Katka taky utekla od manžela násilníka. Prošla si krizovým centrem, azylovým domem. Měla štěstí, získala od charity byt. Jenže se jednalo o holobyt, a ona neměla na vybavení. Sociálka jí moc nepřispěla, a tak spala s dětmi na zemi. Když si našla práci, řešila zase hlídání. Jednou nechala kvůli práci děti odpoledne doma samotné a málem vyhořela. Kvůli dalším peripetiím nakonec svěřila děti do pěstounské péče své matce a sama skončila zase v azylovém domě.

Když dnes slyší mluvit ostatní o tom, jak jsou děti všechno a jak by je žádná z nich neopustila, odchází ze sálu se slzami v očích. Jdu za ní. Kouří na chodbě. „Udělala jsem pro ně to nejlepší,“ uklidňuje sama sebe a zároveň zní, jako by měla pocit, že se přede mnou musí obhajovat. „Mají se tam jako v ráji. Syn měl teď na vysvědčení samé jedničky. Když bydlel se mnou, měl trojky. Nebyla jsem dost důsledná. Nebyla jsem ta správná matka… asi. Teď mají všechno.“

Poslouchám a snažím se ji ujistit, že ji nesoudím a věřím, že udělala to nejlepší. Na otázku, jak často se s dětmi vídá, odpovídá, že asi jednou měsíčně. Nemůže si je vzít jen tak do kina, vše ještě není soudně vyřešené. Odmlčí se a do očí jí zase vstupují slzy. „Mám strach, že ztrácím ten mateřskej pud, že to pomalu odchází. Nejdřív ale musím dát do kupy samu sebe. Musím se vzpamatovat. Víš, vypadám jako drsnej a silnej člověk, ale nejsem, vůbec nejsem…“

Na cestě z Ostravy si v hlavě dnešní setkání přehrávám. Těším se na další a tajně doufám, že těm statečným ženám vracím aspoň zlomek z toho, co mi ony dávají tím, že se mnou sdílejí svůj příběh.

Dagmar Krišová,

působí v Kabinetu divadla utlačovaných