Život ve stresu

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová přichází v novele zákoníku práce s tím, že zaměstnavatelé musejí předcházet stresu na pracovišti stejně jako násilí či obtěžování. Jakmile se ozvala první kritika, že stres prostě mnohdy k práci patří, ministryně prohlásila, že nejde o to trestat za stresující zaměstnání, ale vést zaměstnavatele k tomu, aby vytvářeli lepší pracovní prostředí.

Nepochybně jde o dobrý úmysl, ale potřebujeme opravdu na všechno „chceme dobro pro lidi“ zákony? Je výdobytkem moderních západních společností, že zavedly normy, které chrání práva zaměstnanců, ale je třeba si dávat pozor na to, aby zákony nepotlačovaly naši svobodnou vůli. A tím není myšleno svobodnou vůli zaměstnavatele nás stresovat, ale svobodnou vůli zaměstnance mluvit se svým šéfem o tom, co je podle něj podstatné pro jeho práci.

Taková debata určitě není snadná, ale čím více toho bude nařizovat zákon, tím méně bude prostoru pro vlastní aktivitu. A platí to opačně, jsou čeští zaměstnavatelé skutečně tak nelidští, že je třeba jim přidávat další příkaz? Proč jim hned vyjadřovat nedůvěru tím, že je jim třeba něco přikazovat? Pakliže ministerští úředníci došli k závěru, že se tu špatně pracuje se stresem, měli spíš udělat nějakou osvětu, která by na problém upozornila.

Zákon nemá být návod, jak vést firmu, má srozumitelně přikazovat a zakazovat pod hrozbou trestu. Jak ale vymáhat něco, co se téměř nedá dokázat? Pokud někdo někoho zbije či sexuálně obtěžuje, je jasné, že se dopustil prohřešku, ale vyhodnocení nepřijatelného stresu je problematické. A proto do zákona nepatří.

Když bychom to chtěli zlehčit, tak si představme, v jakém stresu musí být například ministerští úředníci, že jim přijde šéfovat nekompetentní ministr. Koho pak budou moci žalovat za porušení zákona? Na druhou stranu takový zákon, že nás nesmí stát stresovat, by nebyl špatný.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery, šéfredaktor