Město pro děti

Mobil slabě zazvoní. Otevřu okno a s hrnkem horké kávy usedám před monitor. Očekávaný e-mail nedorazil. Volám. Nikdo to nebere. Zkouším jiné číslo. Zásah. Pracovník ministerstva kolegovi vzkaz vyřídí. Už rok mám dluh několik milionů korun, který se má do konce února splatit. A peníze na kontě spolku, v němž jsem jednatelkou, stále nejsou.

Vyřizuji e-maily, připravuji podklady na jednání s nadací, která nám peníze půjčila, a vyrážím. Hodnotím projekt, předkládám statistiky a plány na jeho pokračování. Mluvím o nadšených lidech v Trnavě, Chrudimi a Jihlavě, kteří chtějí projekt uspořádat i u sebe. Ubezpečuji, že zapůjčené peníze nejsou ohroženy. Evropská dotace byla uzavřena bez výhrad. Věřím, že vše vrátíme v termínu. Loučíme se s úsměvem.

Cestou kupuji mléko. Doma, a tudíž i v práci došlo. Volá účetní, pojede kolem a zastaví se pro podklady k DPH. Fajn. Mám je skoro pohromadě, jen vytisknout lednové výpisy z banky. Tisknu výpis korunového účtu a otevírám ten eurový. Zírám na monitor, několikrát mrknu. Částka nezmizela. Píšu SMS a e-mail do nadace, že peníze už máme na kontě a obratem je pošleme.

Běžím za svým milým, který se venku rýpe v záhonku. Objímám ho, sděluji mu radostnou novinu a běžím zpátky. Obvolávám svoji i jeho rodinu. Všem se ulevilo. Náš malý spolek nemá žádný majetek, kterým by za půjčku mohl ručit. Tak jsem ručila vlastním. Volám kolegyni Martě. Bez ní by se projekt nepodařil. A poradkyni pro dotace Lucii. Přijíždí účetní, předáváme si podklady,…