Dopis z Istanbulu

Je 12. ledna a kolem celého světa letí zpráva o sebevražedném atentátu před Modrou mešitou v Istanbulu. Cílem se stali turisté z Německa. Možná to byla náhoda, možná úmysl, vždyť jen v minulém roce přijelo do Istanbulu 5,2 milionu německých turistů. To je zdaleka nejvíce ze všech zemí.

O měsíc a půl později přecházím silnici a snažím se vyhrát souboj s projíždějícími auty. Nakonec vítězně sestupuji do vestibulu podzemky. Procházím turnikety a mířím k eskalátorům, když tu mne zastaví slečna z ochranky a ukazuje na můj poloprázdný batoh. Předávám jí ho a ona ho nacvičeným pohybem obkrouží přenosným detektorem kovu. Obsahuje pouze vodu a banán, ale pro mne to je další připomínka zpřísněné bezpečnostní situace.

Není divu, vždyť rok 2015 byl pro Turecko rokem teroru. V červenci došlo ve městě Suruç k útoku na zejména univerzitní studenty, kteří se dobrovolně vydali opravit zničené syrské město Kobani. O tři měsíce později Turecko zažilo dosud největší teroristický útok před hlavním vlakovým nádražím v Ankaře, který nepřežilo 102 lidí. Další čtyři atentáty neměly na svědomí tolik obětí, avšak třikrát se terčem útoku stal Istanbul.

Vystupuji z marmaray, jak je zde nazývána podzemka, a stoupám po schodech na náměstí Sultanahmet, které bylo západními médii přezdíváno jako srdce Istanbulu. Přesto se dá o srdci či centru Istanbulu těžko mluvit, neboť těch má Istanbul, počtem obyvatel větší než celá Česká republika, několik.

Usedám na lavičku nedaleko náměstí a čekám na…