Jaký nejlepší dárek jste dostali?

Nejlepší dárek jsem dostal od rodičů na poslední válečné Vánoce 1944. Byla to knížka Josefa Pospíšila Vesmír novýma očima. Naučil jsem se ji do Nového roku prakticky nazpaměť. Rodičům jsem oznámil, že budu hvězdář. Nebrali to tehdy vážně, ale já ano, a nelituji.

Já jsem ještě nikdy žádný nejlepší dárek nedostala. Přeju si opravdickýho živýho koně. Ale kromě toho jsem dostala ponožky s šatama, co se mi hrozně líbily, ponožky měly okolo ozdobu a byly červený a šaty byly taky červený s černým.

Ten nejlepší dárek v životě jsem si dal sám, a je to svoboda. Před šesti lety jsem podal výpověď z korporátního džobu, koupil si levný lístek kolem světa a vydal se hledat lepší místo pro život. Našel jsem ho v Thajsku na ostrově Ko Phi Phi, kde se cítím konečně šťastný, vedu tu potápěčské centrum a učím jógu a meditaci.

Měl jsem úplně první mši jakožto novokněz a vycházel z kostela ve zlatavém ornátu naplněn vznešenými myšlenkami. Chlapci venku – v samém centru Brna – již čekali a vložili mi do ruky kus provazu, na jehož druhém konci byl uvázán kůň, jakože dar. Abych následné události shrnul, dnes se na to již dobře vzpomíná jako na veselou historku.

Z dětství si pamatuji, že mě nejvíc uchvátila Rubikova kostka, kterou otec tenkrát sehnal v Budapešti, bylo to na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a z kostky se stal obrovský hit, u nás však nešla sehnat.

Moje první auto, starý, ale červený Peugeot 205. Stál na zahradě u chalupy, ovázaný mašlí a s velkým číslem na boku: 23. Tolikáté jsem měla narozeniny. Od té chvíle jsem svobodná, nemusím jezdit metrem, tramvají, nemusím potkat nikoho, koho nechci. Každý den to oceňuji.

Obraz životního stromu. Dostal jsem ho ke svým dvakrát dvacátým prvním narozeninám od své celoživotní přítelkyně Markéty. Přišlo jí moc nespravedlivé, že dělám pro společnost tolik věcí, téměř nikdo to neví a ona ještě čte proti mně pomluvy a bláboly. Rozhodla se proto přehledným způsobem zobrazit mé projekty a aktivity. Strom namaloval výtvarník Jiří Plass.

Mončičák, tedy plyšová opička Monchichi, najít tohle pod stromkem bylo pro osmiletou holku za „totáče“ nejvíc. Tak intenzivní záblesk štěstí už se Vánoce nikdy nezopakoval. Radost nezkalilo ani to, že mu náš pes hned druhý den ukousl palec.

Asi když se mnou moje (budoucí) žena na moje třicátiny (nečekaně) zůstala (poprvé) přes noc.