Není na co čekat
Respekt 48/2015
Guy Verhofstadt, pokládající se za „evropského politika“, volá „především“ po potřebě EU chránit své vnější hranice. Jako by se jedny z hlavních zdrojů terorismu a problémů s tím spojených nenacházely právě uvnitř EU, ba právě v těch zemích, jež podporují další omezování suverenity jednotlivých států se svébytnou historií nejvíc. Je příznačné, že část teroristů vyrostla právě v oné metropoli sjednocující se Evropy.
Nic proti Verhofstadtovu návrhu na zřízení „tajné služby na evropské úrovni“. Dobře však dokážou fungovat jen ty instituce, v nichž se velká část lidí té které země dokáže orientovat. A ty se nacházejí v jednotlivých státech. Tam se občané mohou názorněji poučit i z minulých chyb. V Bruselu či Štrasburku se většina lidí neorientuje. Přímější rozhodování bez složitých procesů v neprůhledných institucích může naopak dodat i jednotlivým občanům zdravé sebevědomí.
Zavedení ostrahy hranic může omezit nejen pronikání teroristů z kýžené západní Evropy, ale může zabránit i těm nejhorším excesům v případech, kdy evropské instituce, němečtí politikové či ochrana hranic „na vnější periferii“ selžou.
Rozlišujme vlastenectví a nacionalismus a připomeňme, že historicky ne ve všech zemích vedla péče o vlastní národ k agresivitě vůči jiným. A i dnes je aktuální téměř 90 let staré varování liberála Ludwiga von Misese před „Panevropou“, která nezahrne ani Velkou Británii a kde budou národní šovinismy nahrazeny leda šovinismem evropským, kontinentálním.
Zdeněk Zacpal, překladatel
Oleo u soudu
Respekt 48/2015
Chci vás upozornit, že žaloba netvrdí, že: Podle obžaloby ale ve skutečnosti o žádné poradenství nešlo a faktury měly jen zakrýt pochybné provize z později uzavřených obchodů. Pan státní zástupce tvrdí, že pravým účelem smluv mezi Oleem a Cokeville Assets bylo zakrýt „vyvádění finančních prostředků z majetkové podstaty Olea“. Proč, to právě neříká vůbec.
David Michal, MSB Legal
Muže nebereme
Respekt 45/2015
Oceňuji, že Respekt umí psát o genderu či do zdánlivě nesouvisejících témat genderovou perspektivu vnášet. Přesto bych se chtěla k článku vyjádřit. Z popisu kauzy je patrné, že pedagog byl obětí genderové šikany na pracovišti, což je téma velmi závažné a hodné pozornosti. Rozsudek vnímám jako inspirující precedens. Jsou tu však další otázky, které je třeba si klást: Získala by žena diskriminovaná na pracovišti stejný prostor ve formě jednostránkového článku? Byla by rétorika článku taková, že by se o ní psalo jako o hrdince bojující s nadvládou mužů? Byly by problematizovány profesní schopnosti jejích mužských nadřízených? Pokud by byla jediná v mužském kolektivu, bylo by o ní referováno jako o ohroženém druhu? Feminizace školství, jíž se tento článek v mnoha ohledech dotýká, je bytostně spojena s uvažováním, že čistě ženské kolektivy jsou, pokud ne přímo nebezpečné, tak alespoň závadné, jelikož neposkytují dostatek mužských vzorů. Dochází ke zpochybňování přínosu učitelek a úvaha se redukuje jen na stereotypně pojímaný mužský a ženský princip. Ve výsledku vzniká celospolečenská a genderově jednostranná morální panika, že nutně potřebujeme více mužských vzorů (aniž diskutujeme, jak vypadá). Představme si obrácenou situaci: Kdo, kromě genderových aktivistek a aktivistů, upozorňuje na negativa čistě mužských kolektivů? Že je třeba mít více ženských vzorů? Těmto otázkám se nedostává takového prostoru jako tématu, že české školství trpí nouzí o muže. Potřeba mužů v ženských kolektivech je totiž vnímána jako automatická, potřeba žen v mužských nikoli.
Nina Fárová
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].