Vedlejší pokoje

Literární ceny občas dostanou díla, nad nimiž nikdo v porotě nejásá, ale zároveň nikoho nepobuřují – jsou kompromisem tam, kde výrazné dílo jednoho nadchne a druhého irituje. Třeba v roce 1923 byly Haškovou smrtí „dokončeny“ Osudy dobrého vojáka Švejka, ale Státní cenu za literaturu získaly povídky Jana Vrby Bažantnice a jiné obrázky z přírody. Nevím nic o zákulisí výběru letošního, jubilejního dvacátého vítěze Ceny Knižního klubu, ale ověnčený román Radovana Menšíka Vedlejší pokoje se jeví být právě takovým vítězem. Kultivovaný, s úctou k literatuře napsaný příběh, který ale působí jako povinná jízda na mistrovství ČR v krasobruslení.

Výchozí nápad je přitom nosný: v zapadlém penzionu se na tři dny sejdou v různých pokojích lidé, jejichž životní osudy postupně odhalují síť vztahů – ať už formou rozdílů, což se dá očekávat, či formou shod a prolnutí. Menšíkovi se nicméně nedaří nápad rozehrát dějovou kompozicí. Nad postavami dominuje vypravěč, kterého spíše než budování příběhu vábí komentování, zastavování a pohrávání si s tím, o čem vypráví. Příběh se jeví vydatně, ale prkenný způsob podání je cítit zatuchlinou knihomolství. Samá pečlivě vybraná slova, vše patřičně stylizované jako správná literatura. A tak se dojem z četby nejvíc blíží poslechu art rocku poloviny sedmdesátých let – dlouhá úmorná sóla, sice umná, ale artistní, sebepředvádivá. Mám to přeskočit, nebo vydržet, dere se na mysl znova a znova.

Jako se v art rocku někdy přidá celá kapela, a pak je zvuk pestrý a hutný, tak i zde jsou pasáže nápadité, ba dechberoucí. Jenže potom zas přijde hlušina mudrování, úmorné popisnosti a zhlížení se v zrcadle – to jsem panečku moudrý vypravěč. Na škole tvůrčího psaní by za rukopis autor po právu dostal výborně. Nejspíš s připodotknutím, že pro knížku už vyrábět literaturu z literatury nestačí. A ejhle, nejenže mu příběh o nevyzpytatelných cestách osudu knižně vydali, i cenu dostal.

Autor je literární vědec.

Radovan Menšík: Vedlejší pokoje

Knižní klub, 240 stran