Macbeth ve stresu

Do dnešního dne lze dohledat kolem sto padesáti filmů, televizních snímků i záznamů divadelních her, které různým způsobem adaptují Shakespearova Macbetha. Najít na tomto díle něco nového se zdá být téměř nemožné. Některé poslední divadelní i filmové pokusy příběh o ambicích, zradě a chamtivosti převádějí do podoby chladné gangsterky či dramatu z prostředí velkých korporací, aby tak ukázaly, že touha po moci korumpuje lidskou duši za všech historických období a režimů. Režisér Justin Kurzel se rozhodl pojmout Macbetha jako druh středověkého westernu a divošského akčního dramatu.

Jednačtyřicetiletý australský tvůrce nechtěl cíleně předvést navedeného vraha jako našeho současníka, nýbrž naopak coby postavu z 11. století, v níž jsou ukryty běsy a pohanská divokost (které v nás přitom můžou rezonovat). Stejně jako většina adaptátorů nenašel odvahu či důvod měnit Shakespearův jazyk, ale jinak k filmu přistoupil tak moderně jako nikdo před ním.

Nejde jen o to, že nám v osobě Michaela Fassbendera předvádí prvního Macbetha s vyrýsovanými břišními svaly a trupem do véčka. Nejde jen o to, že v komparzu bojových scén je řada hospodských rváčů a deprivovaných kluků ze sídlišť, kteří se pouze převlékli ze šusťákovek do brnění. Postavy tu mluví skotským dialektem, což tónu ubírá na divadelní vznešenosti. A jestliže Macbeth jako hra je až záměrně přepjatý a vypočítaný na efekt coby esence divadelnosti, Kurzel přiměl herce, aby dialogy podávali živě a…