Zemřel básník Pavel Šrut

V pátek večer zemřel básník, autor knížek pro děti, textař a překladatel Pavel Šrut, bylo mu 78 let. Jménem rodiny to agentuře ČTK řekl publicista Jaroslav Veis. Šrut byl nositelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta, Ceny Karla Čapka udělované českým PEN klubem, Státní ceny za literaturu a překlad a ceny Magnesia litera za první díl populární knížky pro děti Lichožrouti. Pro díla Pavla Šruta je typická hravost, lehkost, humor a jazyková vynalézavost. Proslul zejména jako básník a autor knížek pro děti, psal ale i fejetony a povídky, překládal z angličtiny a španělštiny. Širokou popularitu mu vynesly  písňové texty, jež se staly hity repertoáru například Petra Skoumala, Luboše Pospíšila, Michala Prokopa či Vladimíra Mišíka. Šrut je podepsán například pod legendární písní Kolej Yesterday, která vznikla z jeho spolupráce s Michalem Prokopem a kapelou Framus 5. Při této příležitoti odemykáme text, jež vznikl poté, co získal Státní cenu za literaturu.

…

Ať jde o jeho hořkou lyriku, nápadité překlady z angličtiny a španělštiny, hravé knihy pro děti, melancholické texty pro Michala Prokopa nebo Luboše Pospíšila či publicistické texty, vždy je za nimi cítit výsostný básník a jeho bytostně básnická existence,“ říká Viktor Šlajchrt, literární kritik a člen poroty, která udělila letošní Státní cenu za literaturu Pavlu Šrutovi. A je to také důvod, proč byl oceněn za celoživotní dílo, jímž pozitivně nakazil několik generací dětí, hudebních fanoušků i čtenářů poezie.

Ve svých pětasedmdesáti přidal státní cenu k Magnesii Liteře či Ceně Karla Čapka. Sám přitom míní, že ho podobná vyznamenání vedou k lenosti. „Odfajfkuju si, že mám splněno; mám pocit, že můžu odpočívat,“ řekl poté, co v roce 2011 získala trofej za dětskou knihu desetiletí jeho trilogie o Lichožroutech.

Stala se vyvrcholením jeho dětské tvorby, v níž svým hravým humorem a přidrzle legračními slovy přitáhl už několik pokolení malých čtenářů. Kromě dětské poezie má na kontě náměty k večerníčkům (Bob a Bobek na cestách) a vytvořil i porevoluční Slabikář, v němž spolu s Petrem Skoumalem zbořil mýtus, že děti mají slabikovat osvědčené hrůzy jako Máma mele maso a Ema má mísu.

Na volné noze

Patřil k básnickým talentům generace, která debutovala začátkem šedesátých let a k níž přináležel také Petr Kabeš, Ivan Wernisch nebo Jiří Gruša. Po roce 1968 však jako mnoho jiných generačních souputníků nesměl „vážné“ verše publikovat. Ocitl se na „volné noze“ a provozoval tzv. užité literární práce – tedy překládal a psal věci pro děti. Začínal leporely a omalovánkami; co však bylo původně obživou, stalo se minimálně rovnocennou disciplínou. Inspirací i příkladem mu v tom byl moravský básník Jan Skácel; a stejně jako on také Šrut nepustí z ruky nic, co by nebylo opravdu dobré.

Jeho poezie pro dospělé vycházela spíše sporadicky v samizdatu, ale některé verše znají přátelé nazpaměť doposud. Třeba: „Krutý kruh se změnil v ovál / ó jak rád bych emigroval.“ V téhle poloze to není laskavý a rozverný strýček, tady cítíme druhý pól jeho hravosti a schopnost vytvářet lehké básnické obrazy – intelektuální skepsi. Ač v jádru romantik, často to byly verše milostného ztroskotání a krachu, prosycené černým humorem, paradoxem a ironií. Byli to verše člověka zahnaného dějinami do kouta.

„Pro mě je ztělesněním poezie a básnické existence. Je to poezie mužná, chlapácká, chuligánská, ale zároveň složitá a chytrá,“ komentuje Šlajchrt s tím, že Šrut navazuje na generaci básníků, jako byl Vítězslav Nezval, Vladimír Holan nebo zmíněný Skácel, ale nijak netoužil po „výkladní skříni básnictví“. Nepatřil k přímým opozičníkům, ale ani si s režimem nezadal. A na jeho konci zažil až kultovní proslulost coby autor textů pro Michala Prokopa, Vladimíra Mišíka, Luboše Pospíšila či Petra Skoumala.

Po sametové revoluci však pro mnohé umělce jeho generace přišla lehká kocovina. Mladí rockeři si místo Koleje Yesterday pouštěli Nicka Cavea a nenasytně četli do té doby nedostupné anglosaské autory. „On však nepatřil k těm zklamaným, nemyslel si, že lidi ve svazech a komisích by měli pouze nahradit jiní lidé,“ dodává Šlajchrt.

Honoráře byly mnohem mizivější, ale Šrut dál pokračoval v tom, co mu vlastně někdejší cenzura vnutila – tvorbě pro dětského čtenáře. Básničky, převyprávění, adaptace. Psal také fejetony pro Lidové noviny a nejvíce jich vytvořil pro Salon, literární přílohu deníku Právo. Ani volnou novinařinou nicméně nebylo lehké se uživit, a když dostal v roce 2000 Seifertovu cenu za Brožované básně shrnující jeho samizdatovou tvorbu, ulehčeně si v rozhovoru oddechl, že může doplatit důchodové pojištění. Pak načas nastoupil do literární redakce Českého rozhlasu Vltava, kde kromě jiného vytvářel seriál věnovaný překladům nejlepší světové hravé a nonsensové poezie pro děti.

Jdu po každém

Dospělé poezii se věnoval spíš výjimečně: po listopadu vyšla skladba Zlá milá a zatím naposledy v roce 2001 skeptické Papírové polobotky. „Jistěže občas napíšu dospělou básničku, ale nějak nejsem příznivcem toho typu sbírek, které bez zřetelného záměru shrnou básnění za rok nebo za dva. Musím mít představu nějakého celku. A být nešťastný. Bez tohohle pocitu psát seriózní básně neumím. Každá báseň je stížnost,“ svěřil se Týdnu v roce 2008. (Později pak ještě dodal, že v oblasti poezie pro dospělé už všechno napsal a netouží k tomu nic přidávat.)

Týž rok 2008 vyšla první kniha Lichožroutů považovaných za autorovo opus magnum. Přesto snad ocenění „za celoživotní dílo“ není alibi, že státní cena za dětskou knihu je přece jen málo důstojná. Sám Šrut ostatně říká, že je to kniha, u níž se nejvíc vyřádil a cítil se nejsvobodnější. Na jejich úspěchu má lví podíl ilustrátorka Galina Miklínová. „Kromě skvělé práce s jazykem, humoru a hlavně laskavosti, kdy dětského čtenáře nijak nepoučuje a zároveň ho vede, je na Pavlovi asi nejcennější, že je jeho dílo nadčasové. Čtenáři si často myslí, že Lichožrouty napsal třicátník. Když zjistí, že má Pavel přes sedmdesát, jsou v šoku,“ říká k trilogii i celému dílu Miklínová.

Potkali se díky konkurzu na ilustrace u Pavoučka Páji v roce 2001, kde Pavla Šruta – jak básník vzpomíná – nakazila svou energií. A stála i za Lichožrouty. Poprvé se tento tvor objevil ve sbírce Příšerky a příšeři: „Lichožrout mé ségry Božky / je labužník na ponožky / přišel k nám už předloni / a nic mu tak nevoní / jak ponožky její. Vážně! / Nic jiného nejí.“ Tehdy už dvorní ilustrátorka si ale myslela, že jedna básnička je pro jeho existenci málo.

A měla pravdu. Šrut se poprvé rozmáchl k románové formě s dobrodružnou zápletkou a Lichožrouti zajistili básníkovi s duchem velkého vypravěče nejen ceny, ale také další oblibu. Stali se bestsellerem u nás i v mnoha evropských zemích, příští rok se objeví jejich filmová adaptace. „Lichožrouti vůbec nehledí na věk ani postavení. Jdou po každém, kdo nosí ponožky,“ říká jejich stvořitel. Vlastně to platí i pro jeho tvorbu.

Autorka je spisovatelka.

https://www.youtube.com/watch?v=C8vlALFd45c