Papoušek má rád Hitlera a režisér skuhrání na poměry

Vyléčit si národní mnichovský komplex díky mluvícímu papouškovi doporučují čtyři Freudové z pěti! A udělat z takového nápadu celovečerní film je hodno minimálně Woodyho Allena nebo Jeana-Luca Godarda, zkrátka potměšilého intoše. Ale těch mezi českými režiséry vskutku není mnoho.

Převládají spíše plebejci, jako jsou Zdeněk Troška, Filip Renč nebo Jiří Vejdělek, a pak ezoterici, jako například Tomáš Vorel, Petr Vachler či Igor Chaun. Do jednoduché škatulky se jistě nevejde každý a při rozšíření záběru na režisérky nebo dokumentaristickou obec by se odhalilo, že v Česku najdeme více přemýšlivých filmařů. Ale nikdo v sobě nemá takovou skeptickou důslednost jako 48letý Petr Zelenka, jenž natáčí výhradně filmy, které zpochybňují samy sebe.

Tragikomedie Ztraceni v Mnichově pro něj znamená velký návrat do kin. A po sedmi letech, kdy se věnoval divadlu a televiznímu seriálu Terapie, se pokouší o asi nejambicióznější výpověď ve své kariéře. Co když bylo v roce 1938 všechno jinak, než nás učili ve škole? Zradily nás ostatní velmoci, nebo provedl prezident Beneš geniální strategický tah? Proč si svou národní identitu chceme definovat skrze pocit věčného poraženectví a omlouváme si tak naše národní i osobní slabosti a selhání?

Mdlá taškařice

Zelenka nikdy nenabízí uzavřený příběh, který vtáhne dovnitř, a postavy, jimž se dá dlouhodobě věřit. Vždy se objeví úkrok…