Masarykův omyl

U zrodu demokratického Československa, ať už to bylo v roce 1918 či při obnovené premiéře v roce 1989, stáli dva muži, kteří byli přesvědčení o tom, že podstata státu stojí na jasně formulované ideji. Nestačí jen obývat jeden prostor nebo mluvit stejnou řečí, společnost musí také sdílet základní hodnoty. „Naším národním programem nemůže být pouze naše národní existence. Musí jím být dobré lidské činy,“ prohlásil Václav Havel v roce 1993. Jeho předchůdce Tomáš G. Masaryk už v roce 1894 napsal, že je úkolem každého národa najít své místo „a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší práci, i politické“. Tento týden si připomínáme 97. výročí vzniku republiky a i v reakci na uprchlickou krizi čím dál častěji slýcháme, že hodnoty, na kterých vznikla naše republika, jsou v ohrožení a že bychom se měli vrátit k podstatě zakládajících idejí. Jaké to ale jsou? A platí stále?

Jen dvě otázky

Moderní Československo se zrodilo v roce 1886. A kdybychom chtěli historiky ještě více rozčílit, můžeme určit i den, kdy se to stalo, tedy 20. prosince 1886. Ten den totiž vyšel článek „Naše dvě otázky“ z pera Huberta Gordona Schauera (u textu ale nebyl podepsán), kde se mimo jiné provokativně zeptal: „Jaká je naše národní existence? Jsme ve svém národním bytu skutečně tak zabezpečeni, jak by se zdálo na pohled? Ochraňuje nás pro budoucnosť… naše intelligence, literatura a celý náš národní apparát před možným budoucím, byť sebevzdálenějším a okamžité pravdě nepodobnějším odnárodněním?“

Článek byl publikován v časopise Čas, který založili Masarykovi spolupracovníci, a i proto byl budoucí prezident mylně považován za skutečného autora skandálního textu. Autorství mu bylo přisuzováno mimo jiné z toho důvodu, že téhož roku – a proto ho označujeme za tak významný – si dovolil zpochybnit pravost rukopisů, jež měly dokazovat historickou výjimečnost českého národa. A které byly skutečně falešné.

„Už samo pronesení této otázky jest skutečný zločin na národním životě českém,“ psalo se v Národních listech v reakci na článek Času. A právě tato reakce dokazuje, že vklad Masaryka a jeho druhů do budoucnosti Československa nelze dostatečně docenit. Podařilo se jim na zcela nové úrovni rozpoutat debatu o tom, jaký má být vlastně smysl národního sebeurčení Čechů a potažmo Slováků. Během jednoho roku zasáhli nemalou část zdejší společnosti na velmi citlivém místě, a to hned dvakrát. Copak nestačí, že jsme se narodili jako Češi a mluvíme česky? Máme ještě něco dokazovat, abychom měli právo na sebeurčení? A jak může pravověrný Čech zpochybňovat pravost rukopisů, které dodávají národu tolik potřebného sebevědomí, protože trpí pod vládou Habsburků?

Kdyby tehdy Masaryk a další neuspěli, stala by se možná základem budoucího státu (tedy pokud by vůbec vznikl) lež. A nejen to, zbytečně romantizující lež.

Za své statečné činy byl Masaryk oceněn útoky, které ho doprovázely na každém kroku. V již citovaných Národních listech o Masarykovi napsali, že ho „k národu českému nic neváže, pro práva, snahy a potřeby národa českého nemá ani smyslu ani citu, vše, po čem národ český touží, co podniká a koná, jest mu malicherné, bezcenné, malé, nemá jiného rozměru, než aby jej – přenárodnil“!

Přes tuto nenávistnou kampaň se do konce 19. století ještě jednou odvážil jít proti většinovému názoru, to když se zastal Žida Leopolda Hilsnera, který byl nesmyslně obviněn z rituální vraždy Anežky Hrůzové.

Ačkoli Masaryka někteří z jeho dobových protivníků a pozdějších expertů usvědčili z toho, že řadu historických momentů interpretoval nepřesně, v jedné věci byl jeho význam neoddiskutovatelný. Historik Jiří Kovtun například v knize Masarykův triumf píše, že jeho vystoupení tehdy nebyla populární, ale založila „pověst Masaryka jako neohroženého kritika, který žádá, aby se národní život podřizoval kritériu pravdy“. A protože dějiny píší vítězové, když se stal Masaryk prezidentem, stala se součástí naší identity i pravda. Ostatně máme ji vytkanou i na prezidentské standartě.

Masaryk byl v mnoha ohledech pragmatik, ale přesnější označení by zřejmě znělo praktický idealista. Ve chvíli, kdy si definoval, že národ nemůže jen přežívat, ale musí si určit i nějaký cíl, tak vytknul velmi ambiciózní vizi: „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český.“ Jiří Kovtun k tomu píše: „Podstatu českého historického odkazu shrnul ve slově humanita“ a dále uvádí: „Malý národ jako Čechové, jak Masaryk učil, se mezi ostatními národy neudrží šovinistickou předpojatostí a oportunistickým chytračením, nýbrž mravní kvalitou a neohroženým trváním na univerzálních proudech vlastní tradice.“

Americký vzor

Tomáš G. Masaryk dlouho nevěřil tomu, že by mohlo v blízké době dojít k rozpadu Rakouska-Uherska, ještě na začátku roku 1914 nepovažoval za pravděpodobné, že by se mohl rozpoutat válečný konflikt, který by zasáhl Evropu. Jakmile se tak stalo, dal se do pohybu on i další vlastenci.

Masarykova role byla stěžejní především v zahraničí, kde se snažil přesvědčit západní politiky, aby akceptovali jeho vizi, že nelze nadále udržet Rakousko-Uhersko, protože malé národy mají nárok na vlastní státy. Největší úsilí vynakládal na jednání s americkými politiky a přímo prezidentem Woodrowem Wilsonem.

Pro naši debatu o idejích, na kterých náš stát vznikl, je podstatné zejména to, že orientace země měla být jednoznačně západní. Když Masaryk hodnotil Rusko a Spojené státy, pro naši zemi viděl jednoznačnou inspiraci ve Washingtonu. A nejen on, v říjnu roku 1918 bylo po Praze možné vidět kromě československých vlajek i prapory americké.

Když Masaryk s Edvardem Benešem a Milanem Štefánikem sepisovali Prohlášení nezávislosti československého národa, které bylo zveřejněné 18. října 1918, mimo jiné tam stálo: „Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv.“

Tento přístup pochopitelně Wilsonovi lichotil, a tak postupem času opustil myšlenku, že je třeba udržet Rakousko-Uhersko a stal se klíčovým spojencem při vyjednávání o vzniku samostatného Československa.

Masarykovo dědictví

Přenesme se o sedmdesát let dále, kdy se komunistická totalita v Československu blíží ke konci. Celých čtyřicet let bylo mentálně promarněno, společnost intelektuálně a politicky stagnovala. Hluboko se zakořenil přístup, že oponenti nejsou poráženi argumenty v debatách, ale označováni za nepřátele a hrozbu. Společnost si časem sice dokázala vytvořit jakési síto, kterým nechávala propadat totalitní propagandu, nicméně v důsledku toho přijala postoj, že je vlastně lepší nevěřit nikomu a ničemu. A to se podepsalo i na pozdější neochotě občansky se angažovat v demokratickém státě.

Stejně jako kdysi Masaryk, i tentokrát se stal hlavním hybatelem nečekaný aktér – esejista a dramatik Václav Havel. Jejich osud je v mnoha ohledech podobný, oba byli přední intelektuálové, kteří nechtěli stavět emancipaci české společnosti na přikrášlování reality. „Já musím riskovat, že řeknu něco nepopulárního, co se nebude líbit,“ uvedl například Havel nedlouho před revolucí v rozhovoru pro samizdatový Sport.

Když se stal prezidentem, bylo více než zřejmé, že navazuje na tradici založenou Tomášem G. Masarykem. V roce 1993, kdy vznikl po oddělení Slovenska samostatný český stát, například v projevu řekl, že „zcela přirozeně navazujeme na vše cenné, co nám odkázala první Československá republika“, mimo jiné zmínil parlamentní demokracii, ideu právního státu a orientaci na západní liberální civilizaci.

Až potud jde o obecné, spíše politologické proklamace. Havel ale dodal také charakterové ideje: „K těmto hodnotám patří i tolerance, slušnost, humanita a spoluodpovědnost za věci obecné. Tvůrci nové republiky vycházeli z naděje, že ideály francouzské a americké revoluce o občanské rovnosti se stanou základem nových vztahů mezi evropskými státy a národy. Masaryk nejednou vysvětloval, že naše otázka je otázkou lidskou. Chtěl tím říct, že nejlepším a vlastně jediným možným národním a státním programem je vytvářet dobré lidské společenství, ctící univerzálně platné morální a občanské zásady.“

Jenže nebyl to tak trochu omyl? Nepovídali si tu na dálku Havel a Masaryk nad hlavami svých spoluobčanů, aniž by reflektovali skutečné postoje společnosti? Nevznikly všechny ty vznešené teze, ideály vlastně náhodou, protože oba muži stáli ve správnou chvíli na správném místě a společnost nadšená ze změny poměrů prostě nevěnovala dostatečnou pozornost jejich slovům?

Jestli jsou skutečně základem našeho státu humanismus, evropanství, svoboda, otevřená diskuse a občanská společnost, proč to dnes tolik lidí odmítá?

Otrávené studně

Státní ideje či hodnoty pochopitelně procházejí různým vývojem a především rozdílnou interpretací. Tedy pokud vyjdeme z představy, že je vůbec někdo zná. Ideje státu se ale dají také pozměnit praktickým životem. Tradice, zvyklosti, východiska stačí prostě nerespektovat a ony postupně zeslábnou a vytratí se.

Nebyl si toho Masaryk vědom? Nebál se, že jím prosazené ideály brzy někdo zpochybní? Vždyť byl sociolog a znalec politických jevů. Na vlastní kůži ostatně zažil, jak česká společnost umí nenávidět za jiný názor. Přesto říkal a prosazoval své smělé morální vize o moderním československém státě. Evidentně vycházel z toho, že k dosažení proměny společnosti je nutné na začátku definovat ideál, ke kterému se budou všichni vztahovat.

Velice dobře věděl, že i Spojené státy, jež si bral za vzor, mají sice nejlepší ústavu na světě, ale k dokonalé společnosti, která bude žít v plném souladu se základní listinou, je ještě hodně daleko. Pokud ale nebude znám cíl, nebude možné ani vyrazit na cestu. A když se nakonec podaří po té cestě vydat, může tento cíl fungovat v těžkých časech jako maják, abychom se nerozbili o skaliska.

Zřejmě jsme se v těch těžkých chvílích ocitli nyní, protože už dlouho se s takovou naléhavostí nemluvilo o hodnotách, které jsou prý v ohrožení. Podnětem byla tzv. uprchlická krize, o tom není sporu, ale o jaké hodnoty jde, o tom se spory vedou vášnivé.

Politolog Alexander Tomský například tvrdí, že se máme vrátit k tradičním hodnotám, které podle něj nahradil humanismus. „Lidé si místo Boha postaví vždycky nějaký kult. A dnešní kult je ideologie humanismu,“ řekl mimo jiné v Českém rozhlase. Jenže jak bylo ukázáno výše, humanismus byl podle Masaryka dokonce hlavním smyslem existence českého národa. Co jsou tedy tradiční hodnoty v Česku?

Jindy zase zaznívá, že uprchlíci ohrozí náš liberální styl života. Jedním dechem ale mnozí dodávají, že ho ohrožují také intelektuálové, umělci, homosexuálové, dobrovolníci… Zkrátka kdokoli, kdo se hodí do skupiny „ti druzí“, kteří mají k uprchlíkům jiný vztah. Jenže vytváření nepřátel na základě jiného názoru nemá s liberální společností nic společného.

V tomto ohledu je příznačný text Benjamina Kurase (ale rozhodně není jediný), který lze shrnout jeho názvem: „Ignorance, lež, nebo psychická porucha?“ Tato slova míří na Tomáše Halíka, který si dovolil mít na téma uprchlíků jiný názor. Halík pro Kurase není oponent do debaty. Je to psychopat, kterého je třeba znectít.

Kritika však nezůstává jen u Halíka. „Tou psychickou poruchou, která dnes paralyzuje celý Západ, je morální bankrot, jenž ono biblické ,miluj bližního jako sebe‘ zvrhává v ,miluj vše cizí víc než cokoli své‘. Zvýhodňuj cizí na úkor sebe a svých nejbližších. Čím cizejší, tím ,bližnější‘,“ píše Kuras.

Způsob jeho reakce není v českých dějinách ničím novým. Vlastně nás vrací na začátek našeho příběhu, tedy do časů 19. století, kdy, jak psal Masarykův spolupracovník Jan Herben, zuřilo „třeštivé vlastenčení“: „Toto vlastenčení se uzavíralo do své hlemýždí skořápky, zažehnávalo cizí vlivy jako velezradu, věřilo v domácí soběstačnost a výlučnou národní kulturu a zamítalo všecko cizí, byť i lepší.“

Znovu se to objevilo za druhé republiky, tedy po Mnichovu v roce 1938. I tehdy spousta lidí uvěřila tomu, že dosavadní směřování země bylo naprosto mylné, a kdo se na něm podílel či ho obhajoval, byl zrádce národa. Například v Národní obnově se v roce 1938 psalo, že humanismus se přežil, protože projevoval „lásku ke kdekteré světové prašivině“, a humanita byla označována za „výmětky ducha, největší svinstva, doslovnou lež, otrávené studně“.

Otevřenost a kritičnost

Dva zakladatelé, ke kterým se dnes nejvíce vztahujeme, zdůrazňovali, že malému státu k úspěšné existenci nestačí společný jazyk, národnost a prostor. Pokud si má zajistit udržitelnou budoucnost, musí ho spojovat i nějaké hodnoty – minimálně otevřenost vůči druhým a kritičnost k sobě samým.

Vždy když bylo této zemi nejhůř, tak sílily hlasy, že právě toto je přežitkem. A teď se to děje znovu. Je třeba tomu čelit, například tím, že nebudeme jako za druhé republiky označovat lidi s jiným názorem za nepřátele civilizace.

České republice žádná katastrofa nehrozí, ledaže bychom si ji způsobili sami. Stejně tak nejsou vnějším tlakem zpochybněny naše státní ideje, tedy pokud se je sami nerozhodneme změnit. A měnit je by byla škoda, protože otcové zakladatelé nám postavili dobrý maják.

Koncem listopadu 1918 se po horní palubě zaoceánského parníku Karmania procházel vysoký muž v klobouku a dlouhém plášti. „Bože, tož se nám to přece jen povedlo!“ pochvaloval si s úsměvem na tváři pokryté bílými vousy. Ještě před chvílí hrál v jídelně šachy se svou dcerou a nahlas připomínal, že na podobné zábavy neměl čtyři roky čas. Tak se vracel z Ameriky do rodné země Tomáš Garrigue Masaryk, člověk, který se jako první z politiků rozhodl zničit Rakousko-Uhersko a který pouhou propagandou založil uprostřed Evropy nový samostatný stát. • Žít ve vznešenosti, Respekt 10/2000

Jaká myšlenka či výrok (dobový) podle vás nejlépe ilustruje ideu, na které vzniklo v roce 1918 Československo a již stojí za to připomínat?

Pavel Kosatík

Podle mě ten záměr vystihuje jedna Masarykova celkem nenápadná věta z článku napsaného v roce 1916: „Budeme mít všichni za úkol se zlepšit jako jednotlivci i jako celek.“ Ve státě se měl završit přerod opozičníků (tehdy protihabsburských) v lidi, kterým nestačí jen role kritických glosátorů skutečnosti, ale přijímají účast, začínají spolu s ostatními jednat, „budovat stát“, a berou při tom na sebe vyšší než jen osobní odpovědnost. Smysl státu je v tom, že umožní lidem takový růst, věřil Masaryk.

Michal Stehlík

„My, národ Československý…“ To není myšlenka ani výrok, to je úvod ústavy nové republiky. Je v něm (a za ním) obsaženo mnohé – touha po samostatnosti, svobodě, vlastní správě státu. Ale je v něm i falešný konstrukt jednoho národa, který deklaratorně vyučuje ze správy státu jiné národy. Je v něm tak po mnoha desetiletích odstupu poučení, že každý umělý konstrukt v sobě nese zárodek konce. Ale dějiny nejsou černobílé. To, co tuto republiku charakterizuje a lze se k tomu vztahovat, je demokracie.

Jaroslav Šebek

Jako jedno heslo bych zvolil slogan, který se někdy přisuzuje Masarykovi, a to „Nebát se a nekrást“, který bych v dnešní podobě použil jako výraz pro potřebu občanské statečnosti, tak důležité v současné hektické době, a samozřejmě jako výzvu pro boj s korupcí v jejích nejrůznějších podobách. A smysl má vedle mnoha jiných také další myšlenka T. G. Masaryka „Ježíš, ne Caesar“, kterou nevidím pouze nábožensky, ale jako apel na potřebu etického jednání ve veřejném životě, potřebu politické kultury, a nikoli jen technologii moci. Když vidím současný stav politiky, oba výroky by znovu našly uplatnění.

Igor Lukeš

Do základu Československa vložili TGM s Benešem myšlenku československého národa. Tuto fikci lze snad omluvit politickou nezbytností v daně době. Horší je, že Češi ani později v sobě nenašli dost velkorysosti, aby „své“ menšiny přesvědčili, že nejsou jen nájemníky, ale spolumajiteli nového státu. Výsledek se dostavil během Mnichova a za války. Bojující Polsko porazil nepřítel. ČSR se pod jeho hrozbou sama rozložila na prvočlánky. Tato krutá skutečnost pomohla vehnat část českých voličů po válce do náruče Stalina. Žít pod jeho křídly chtěli nejen komunisté, ale hodilo se to též mnoha demokratům, kteří se v bezbřehosti svého šovinismu nijak od KSČ nelišili. Dokonce i dnes se nepoučitelná politická elita skrývá před nenáviděnou „multikulturností“ Bruselu ve stínu Putinova Ruska.