Tohle není ráj

Tohle že má být ten slavný ráj rovnosti?“ ptá se vysoká žena s krátkým sestřihem. „Jsem vlastně docela naštvaná.“ Navzdory úsměvu je jasné, že Tove Smaadahlová, osmašedesátitelá norská feministka ze staré školy, jíž radikální postoje v minulosti vysloužily i výhrůžky zabitím, to myslí úplně vážně. Příčinu svého stavu právě promítá na stěnu za sebou. Dívá se z ní 40 žen, jejichž rozesmáté obličeje dramaticky kontrastují s osudem, který je potkal. Všechny zabili jejich partneři. Jedné z nich, matce dvou dětí, manžel podřízl krk na prahu azylového domu, když si myslela, že už je před násilím z jeho strany v bezpečí. Jinou její rodiče přesvědčili, aby se z útulku vrátila k tyranskému manželovi – a po třech měsících našli její tělo v plastovém pytli mezi odpadky.

Další žena se do přehledu nedostala, protože je naživu, ale ve smutné sbírce příběhů má výjimečné místo: její přítel se jí za to, že ho opustila, pomstil tím, že jí vydloubnul obě oči. „Věnovala jsem téhle věci skoro 40 let života. Dosáhli jsme značného pokroku, ale ženy pořád umírají a jejich děti trpí,“ říká aktivistka, která na počátku osmdesátých let zakládala jeden z prvních azylových domů v Norsku a dnes vede organizaci, jež sdružuje 35 krizových center po celé zemi. „Je nutné toho udělat ještě mnohem víc.“

Vášnivé promluvě této veteránky feministického hnutí trochu nevěřícně naslouchá skupinka českých novinářek a aktivistek z neziskovek zabývajících se násilím, které do Osla…