S Václavem Klausem na věčné časy

Zatímco za hranicemi se dali do pohybu uprchlíci, u nás se dali do pohybu politici. Nejeden politik a nejedna politická síla našli v tématu běženců živou vodu, která je může vytáhnout z politického hrobu. Plné doušky této tekutiny si nyní dopřává Václav Klaus, který evidentně vidí šanci na návrat. Jak říkají jeho kolegové, překvapilo ho, kolik médií mu poskytuje prostor pro jeho názory, což je poprvé od jeho skandální amnestie, jež se jevila být posledním hřebíkem do jeho politické rakve. A našel si zajímavé spojence.

Právo silnějšího

Václav Klaus vždy ctil právo silnějšího. Když tu vládli komunisté, neměl s tím větší problém a ještě na sklonku osmdesátých let hájil například v rakouské televizi ekonomické postupy totalitní vlády. Ve chvíli, kdy se k moci dostal on, očekával, že mu budou všichni naslouchat – politici, média i nevládní organizace. Kdokoli tak neučinil, stal se nepřítelem. A to doslova, protože vše bere velmi osobně.

Na začátku devadesátých let se zdálo, že celý svět patří Západu, takže i on mluvil zejména o anglosaském světě jako o své inspiraci a za svůj vzor označoval Margaret Thatcherovou. Jenže ve chvíli, kdy mu Západ začal dávat najevo, že jeho arogantní chování a některé postupy nejsou zcela vítány, zařadil Západ – a především Evropskou unii a její představitele – na svůj dlouhý seznam nepřátel.

V čase jeho prezidentování jsme tak mohli být svědky stále silnějšího odklonu od Západu a naopak příklonu k Východu, konkrétně k Rusku a…