Radost na českých hranicích

Jenom nám otevřete kufr, občanku si můžete nechat – takhle rychle by se žádný Syřan česky nenaučil,“ říká policista s úsměvem přes okénko auta mladému muži, který se vrací domů z nákupů v rakouském Gmündu. Vůz stojí pod omšelou bránou hraničního přechodu v Českých Velenicích, posledních osm let opuštěného. Od doby, kdy Česko vstoupilo do schengenského prostoru, zaručujícího zdejším občanům volný pohyb po celé Unii, a vzdalo se kontrol na svých hranicích. České úřady nyní trvají na tom, že oficiálně se sem nic takového jako kontroly rozhodně nevrátilo. V praxi ale ano – žertující policista je jedním ze sedmi set dvaceti uniformovaných mužů, kteří už týden po čtyřiadvacet hodin denně stráží všechny přechody na téměř pětisetkilometrové hranici s Rakouskem. Kontrolují každé projíždějící auto a prohlížejí každý přijíždějící vlak. Pokud by se ukázalo, že to nestačí, byla k pohotovosti povolána i armáda.

Velké akci, která vdechla nový život hranici, na jejíž existenci lidé z pohraničních měst pomalu zapomněli, zatím chybí jediné – ti, kvůli nimž se celá akce rozběhla. Uprchlíci, kteří by chtěli na své cestě z Blízkého východu do Evropy vstoupit na české území.

Hlavně že je klid

Mezi obyvateli Českých Velenic způsobil návrat policistů na čáru všeobecnou spokojenost. Nikoli kvůli obavám z uprchlické vlny či z rakouských sousedů, ale protože se do městečka vrátila policie, která tu od otevření hranic nemá stálou stanici. „To zklidnění je…