Dostáváme málo peněz, nebo hodně?

Je to zajímavý psychologický paradox. Český stát není výdobytkem, na nějž bývají Češi hrdí. Politické mechanismy, úřady či všemožné instituce vykazují chabou výkonnost, malou úctu k penězům daňových poplatníků a tendenci k podvádění. V mezinárodních srovnáních bývá kvůli tomu Česko ostudně vzadu. I proto Češi svým institucím nevěří. Přitom nikdo z nespokojenců nepožaduje, aby se málo efektivní a drahý stát „zrušil“ a třeba rozdělil na menší části, kde budou mít politici k občanům blíž.

Není divu, tradice národních států je pevná jako helvétská víra, ať by fungovaly sebemizerněji. Evropská unie zatím tohle štěstí nemá. Podle lidí, kteří znají obojí, fungují její instituce mnohem lépe než české, přitom každá druhá tuzemská kritika EU je vedena s dodatkem, že jde o důkaz nefunkčnosti a potřeby celou Unii zrušit.

Jenže viděno čistě technicky – český stát se dá nahradit jiným národním státem, jako se dalo nahradit Československo. (Proč nemít třeba Jihočesko?) Naproti tomu ochrana proti nadnárodním monopolům, prosazení telefonování bez horentních poplatků za hranice, snadná možnost práce a studia v zahraničí, soudní ochrana v celé Evropě, povinnost velkých států dohadovat se s malými, garance zdravotní nezávadnosti evropských potravin, podpora států postižených nečekanou pohromou a vykonávání dalších služeb je role, kterou můžeme zrušit, v potřebné nadnárodní formě ji však neumíme nahradit.

Tohle se hodí připomenout na okraj nekončících debat, jestli v Česku dostáváme z…