Daně, smrt… a Lukašenko

Deset hodin. Probouzí mě esemeska s informací o dnešních volbách a důležitosti mého hlasu v nich. Ani nebyla třeba, vím přesně, co je dnes za den: neděle, 11. říjen 2015, den prezidentských voleb v Bělorusku. Těžko by se tady našel někdo, kdo to neví. Město je všude polepené volebními plakáty. Připomínají je také z amplionu v MHD i půlnočními osobními návštěvami. Před pár dny tak za mnou v noci přišli na pokoj dva neznámí kluci, jestli prý vím, že v neděli budou volby. Tvářili se u toho smrtelně vážně a byli smutní, když zjistili, že nemám právo hlasovat.

V poledne vyrážím do obchodu ve vedlejší koleji koupit si něco k jídlu. Přes pyžamo si natahuji jen svetr. Obchod je plný policistů. To mě taky mohlo napadnout, že volební místnost bude i tady! Kupuju si draniky, něco jako bramborák, když vtom ke mně přistupuje muž v koženém kabátě: „A děvuška, vy što? Uže pragalasovali?“ A napomene mě, že jsem se na volby mohla obléknout důstojněji. Je mi do smíchu, ale nekomentuji to. Místním do smíchu není – studentům hrozí, že pokud nepůjdou hlasovat, mohou přijít o místo na koleji nebo je nepustí ke zkoušce.

Zhltnu oběd a spěchám do redakce Belapan, nezávislé informační agentury. Potkávám se tam s Andrejem Aljaksandrauem, zástupcem šéfredaktora. Vítá mě běloruským koňakem, připíjíme na nezávislost Běloruska. „Živě Bělarus!“ Do konce voleb zbývají dvě hodiny, volební účast je zatím okolo 80 procent. Ironicky oceňuji vysokou občanskou angažovanost a volební účast běloruských voličů. O tom se nám v Česku může jen zdát!

Dvacet hodin. Volební místnosti se zavírají, v redakci se ještě pracuje. Připíjíme si dalším koňakem, tentokrát na demokracii. Všichni s napětím čekají, co bude po volbách následovat. Při těch posledních v roce 2010 byly demonstrace surově rozehnány a spousta lidí skončila ve vězení. S žertem se sázíme o další koňak, kolik Lukašenko získá hlasů. Já tipuju 82 procent, Andrej 84,5. Nikdo neočekává překvapivého vítěze voleb.

Dvacet dva hodin. První odhady mluví o 80–83 procentech. Sleduji živé vysílání z demonstrace. Účast je slabá, říkám si. Zrovna probíhá performance se sovětskou vlajkou a kalašnikovem, lidé skandují za svobodné volby a možnost žít v míru a demokracii, když vtom z kostela vybíhá muž s ruskou vlajkou na zádech. Prý je to provokatér. Protest je jinak úplně klidný a účastníci se brzy v tichosti rozcházejí.

V jedenáct si připíjíme na česko-běloruské přátelství a svobodné volby. Shodujeme se, že všichni cítíme hluboký žal nad volbou prezidenta jak tady v Bělorusku, tak v České republice. V redakci se dokončují články a my odcházíme do místního baru Mistral, oblíbeného místa mezi běloruskými aktivisty. Mluví se tady bělorusky, hrají se zakázané běloruské písničky a štamgasti tu chodí ve slušivých tričkách s vyšívankou, nyní běloruským nacionalistickým symbolem. V Bělorusku, v zemi, kde jednoznačně převládá ruština, je běloruština považována za znak opozice a nezávislosti na Rusku.

Do baru přichází i pár zahraničních pozorovatelů a novinářů, všichni se znají. Běloruština se začíná mísit s norštinou, němčinou, angličtinou a ukrajinštinou. Zatímco my se dobře bavíme, ve volebních místnostech se sčítají (a falšují) hlasy. Na dobrou noc mi pak mí běloruští přátelé vyprávějí vtip: Víte, jaké jsou v Bělorusku tři životní jistoty? Daně, smrt… a Lukašenko.

Autorka učí ve spolupráci s Českým centrem v Kyjevě na Běloruské státní univerzitě český jazyk