Mé první léto v Sieře Nevadě

Výprav do divočiny pamatuje literatura nespočet. Smysl v ní hledal v půli minulého století Američan Thoreau i nedávno Nor Erlend Loe, v jehož románu Doppler obětuje hlavní hrdina městský život za přátelství s losem. Mnoho knih bere únik do přírody jako protest proti civilizační rozmazlenosti a diktátu institucí, ale často dochází i k poznání, že život v divočině je sice krásný, nicméně nebezpečný, nebo že byly naše představy naivní. Sto čtyřicet pět let stará kniha spisovatele a amatérského biologa Johna Muira (1838–1914) na nic z toho ovšem nemá prostor: nabízí bezelstný pohled na život v amerických velehorách a čisté nadšení z přírody.

Plachý průzkumník Muir začíná svůj deník červnem 1869, kdy se vydává s pasteveckou výpravou do kalifornské části pohoří Sierra Nevada. Během tří měsíců, které tráví se dvěma tisíci ovcí, bernardýnem Carlem a pasáčkem Billym, si každodenně zapisuje, co vidí v okolí, ať už jde o faunu či flóru podél bystřin, na náhorních plošinách nebo u břehů jezer. Jeho systematické popisy šišek jedle ojíněné nebo amatérské geologické teorie vzniku Yosemit jsou ovšem přerušovány návaly radosti, které si disciplinovaný Muir nemůže odpustit. „Zpívej dál svou píseň, půvabná Modřínová říčko,“ básní ve chvíli dojetí. „Prožil jsem nádherný den,“ začínají často jeho zápisy. Jeho text prostupuje něha, s níž obdivuje křeččí příbytky i medvědy napadající stádo ovcí, o kobylkách mluví jako o veselé kopě.

Muir se podílel na vyhlášení Yosemitského národního parku a platí za průkopníka environmentalismu. Jeho kniha však není jen dokumentem o americké divočině, ale také o prosté radosti. Svým entuziasmem nakazil většinu Američanů a dodnes inspiruje čtenáře vyznávající pomalou konzumaci. Jeho deník by se měl číst po kapitolách, třeba těsně před spaním; aby se člověk mohl usadit u břehu řeky Merced a nepočítat, kdy se musí vrátit.

Autor je redaktorem Radia Wave.

John Muir: Mé první léto v Sieře Nevadě

Přeložil Jan Hokeš, Paseka, 224 stran