Stojím ve frontě supermarketu a pot mi stéká po zádech. Přede mnou stojí protivná Němka se dvěma dětmi a na pás skládá hromadu školních pomůcek, pravděpodobně na pět let dopředu. Zatímco prodavačka pomalu markuje jeden sešit za druhým, začne mi docházet, že omdlím. Snažím se zhluboka dýchat, ale chci to vydržet. Jsem si jistá, že jakmile zaplatím svoji kolu, vodu a dva rohlíky, vyběhnu ven a udělá se mi líp. Někdy uprostřed placení se mi však zatmí před očima a pak už mě cizí ruce táhnou stranou od pokladny. Ze všech stran se na mě hrnou německé otázky a někdo mi dává napít vody. Probírá mě až slovo „Krankenwagen“.
Srpen jsem trávila v Berlíně na jazykovém kurzu. Poslední den jsem chtěla vyrazit na kole na svá oblíbená místa a na piknik s přáteli na bývalé letiště Tempelhof. V to sobotní ráno jsem se ale probudila se střevní chřipkou a teplotou. Nemohla jsem si ani zabalit kufr, natož projet Berlín křížem krážem. Když jsem odpoledne pochopila, že líp už mi nebude, sedla jsem na kolo a rozjela se pro kolu a suchou housku do svého Kiezu.
Berlíňané jsou sice pyšní na Berlín, ale hlavně jsou hrdými obyvateli „Kiezu“. Kiez je část města, pár bloků nebo jen dlouhá ulice, v níž se nachází všechno, co Berlíňan k životu potřebuje: obchod, kavárna, hospoda, restaurace a stanice U-Bahnu, v neděli i farmářský trh. Můj Kiez byla ulice Karl-Marx-Straße v Neuköllnu. Dříve šlo o část města spojovanou s chudobou a sociálními problémy, po ukončení provozu na Tempelhofu ale stouply ceny bytů a za posledních sedm let se Neukölln proměnil v neokoukanou čtvrť plnou kaváren, barů a umělců. Stále však platí, že Neukölln je plný (především tureckých) přistěhovalců. Na Karl-Marx-Straße seženete ve všech supermarketech tradiční turecké suroviny, v prodejnách Vodafone vás obslouží mladí usměvaví Turci a všechny restaurace a bistra prodávají kromě hranolků i kebab, falafel nebo baklavu.
Když jsem přišla v supermarketu k sobě, měl už mladý, agilní Turek u ucha telefon a chtěl volat sanitku. Vzchopila jsem se a začala lámanou němčinou vysvětlovat, že šlo jen o chvilkovou slabost. Šlo mi to ztěžka, protože mi mezitím paní v hidžábu vytrvale strkala k obličeji lahev s vodou. Statný muslim v turbanu mi k nohám skládal tašku s nákupem, který se mi vysypal, a měřil mi pulz na zápěstí. Celou tu dobu mě německá matka se školními pomůckami pozorovala ode dveří a blonďatý byznysmen ve frontě za mnou ani nezvedl oči od telefonu.
Muž s turbanem trval na tom, že když nechci sanitku, tak mě alespoň doprovodí domů. Paní v hidžábu mi na rozloučenou do ruky strčila peněženku, která mi při placení vypadla, a ujistila mě, že nákup zaplatila. Až doma při kontrole peněz a dokladů mi došlo, že to neplatila z mých peněz, ale dokonce ze svého.
Večer se mi udělalo líp a já se rozhodla projet zprávy z domova. Češi se během léta evidentně stali odborníky na islám. Mám-li českým médiím a internetovým diskutérům věřit, pak je islám náboženství násilné, netolerantní a nekompatibilní s naší mentalitou. Uprchlíci z muslimských zemí představují hrozbu pro naše hodnoty, kapsy, ženy i děti. Přinesou k nám nejen tureckou baklavu, ale také nepořádek a zákon šaría. Pociťuji úlevu, že mě můj doprovod cestou domů neznásilnil nebo mě nedonutil navléct burku. Ale věřím, že tehdy by mi ta zdánlivě netečná bílá Němka už na pomoc přispěchala.
studentka DAMU
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
