Země zaslíbená

Je podvečer, navlhlý vzduch voní listím a přicházejícím podzimem, pod stromy na břehu řeky hoří oheň a do šera svítí vesele malý prkenný bar jako hranatý lampion. Z koruny stromu visí plátno, na dřevěných lavicích před ním popíjí z plastových kelímků pivo asi třicítka lidí a sleduje pohádkově laděné putování Kanaďanky a Čecha po stopách mizející generace trampů v Posázaví. Mladá Kanaďanka se v dokumentu Amerika, který minulý rok natočil v lesích nedaleko Prahy Honza Foukal, opakovaně diví, že se v Čechách tohle všechno může; jak je možné nazdařbůh chodit v kopcích kolem Vltavy a spát pod širákem, aniž by vás chytil a vykázal majitel lesa, nikde nestojí ohrady a ploty, oheň si můžete rozdělat, kde vás napadne, a cestou potkáváte podivné samorosty, bývalé a současné trampy, kteří připomínají strašidelné postavy ze Švankmajerových filmů. Její slova naberou ještě na síle tím, že se divák podívá mimo plátno mezi stromy a uvědomí si, kde vlastně je. Asi sto metrů odtud čnějí hranaté kontury ztemnělých kancelářských budov Karlína, které tu nedávno vyrostly. I takhle je možné žít v Praze podél Vltavy.

Foukalovi se povedlo zachytit koncentrát skřetovské východní spirituality, směsku hrdého nicnedělání, řízeného zevláctví, napitého kamarádství a jisté svobody na všechno kašlat a žít si svou malou utopickou vizí Ameriky jako země zaslíbené, která se skutečnou Amerikou nemá téměř nic společného. Je to trochu dětský sen, ale Kanaďanku fascinuje a nazývá ho skutečnou a…