Dřív než se přivalí ta voda

Praha má nejdelší městský tunelový komplex (tak se tomu oficiálně říká), Pražané zase nový sport. Pátrají, kde všude se najednou uvolnila silnice, aby tudy mohli snadno projet. A naopak kde se silnice kvůli tunelu ještě víc ucpala.

Někoho to možná překvapí, ale s tunely ve městech se to má stejně jako s čímkoli jiným v životě. Nepřinášejí všem jen samé výhody. I Pražané po otevření zjišťují, že jejich nová chlouba výrazně proměnila dopravu, především převedla toky aut do značné míry z pravého břehu Vltavy na břeh levý. Tamní rušné ulice se proto ucpávají víc než dřív.

Nelze se tomu divit. Tunel jménem Blanka je svým charakterem vlastně podzemní dálnicí, která přitahuje hodně aut. A ta, chtě nechtě, musí někde vyjet do tvrdé reality pouliční dopravy hustě obydlených čtvrtí. Dochází tedy k bizarním situacím, kdy hladký provoz podzemní dálnice za 43 miliard korun komplikuje například jeden rušný přechod pro chodce, na který vyjíždějící auta narážejí v Dejvicích.

Blanka i tak Praze v mnohém pomůže, pojímat ji ale jako dopravní všelék – jak jsme toho byli dřív svědky ve vyjádřeních vedení magistrátu – je však nebezpečné. Při prvních problémech totiž evokuje představu, že bychom měli stavět další a další navazující dálnice, aby mohl „všelék“ konečně fungovat.

Zlatá devadesátá

Dopravní aktivisté, které zpravidla pojí odpor k ulicím plným aut, rádi říkají, že nové městské dálnice nepomáhají, protože pouze přitahují více a více aut. Tohle tvrzení je podpořené…