Všechno je možné

Jednalo se opravdu o tak výjimečnou událost, že horolezcům Tommymu Caldwellovi a Kevinu Jorgesonovi přes Twitter slovy „Všechno je možné“ popřál dokonce i šéf Bílého domu?

Spíše než o ojedinělou událost šlo o to, že El Capitan představuje pro Američany velmi symbolickou stěnu ve slavné lezecké oblasti. Samozřejmě šlo o výborný výkon, ale takových událostí se stane za rok několik, a nemají takovou publicitu. Tohle byla velká marketingová akce sponzorovaných lezců, proto se kolem toho děla tak trochu show. Nicméně Obamovo gesto je sympatické.

Prvenství tu v každém případě je – cestou Down Wall tuto kolmou, devět set metrů vysokou horu volnou lezeckou technikou, pouze za použití vlastní síly bez jakýchkoli pomůcek, dosud nikdo nezlezl.

O tom není sporu. Je to jedna z nejtěžších cest tohoto způsobu lezení na takto velké stěně, a oba lezci jsou výteční sportovci ve skvělé kondici, kteří tomuto cíli podřídili v podstatě celý svůj život.

Po jak hladké stěně se sunuli vzhůru?

Stěna velmi připomíná zeď, nahozenou a hrubě omítnutou zednickou fankou. El Capitan je strmě kolmý; když stojíte u jeho paty a otočíte hlavu nahoru, je to, jako když se díváte na mrakodrap, jen místo oken jsou tu trhliny ve skále.

U lezení se však hodnotí celková fyzicko-technická obtížnost, a největší stupně obtížnosti nalezneme nikoli na kolmých stěnách, ale v převisech – člověk se drží prakticky „za nic“ a ještě k tomu v záklonu v poloze, jako by padal po zádech dolů.

Jak velkých výstupků volnolezci využívají?

Skalní výčnělky bývají o velikosti i pouhých pár milimetrů, kam strčíte prst nebo dva a držíte se, což vyžaduje sílu a zkušenost. Nicméně na čem hlavně závisí, zda se lezec udrží, je umění rozložit váhu na velmi malé ploše. Když visíte na stěně a potřebujete sáhnout vlevo, vpravo, nad sebe nebo pod sebe, je to hra s rovnováhou, s těžištěm – a to nezvládnete jen svými svaly, ale potřebujete k tomu také hlavu.

Jak se rovnováha trénuje?

Špičkoví lezci se často specializují na jeden způsob lezení a trénink je kombinací gymnastiky s atletikou, zaměřený přesně na to, co chtějí vylézt. Někdy je důležitější síla, takže shyby a různé visy, jindy pružnost či lezecká technika, což trénují podobně jako gymnasté. Hlavně ale nalezou kilometry a kilometry umělých stěn i skal venku v přírodě. Do paměti si tak ukládají, částečně podvědomě, částečně vědomě, mnoho různých pohybů a poloh svého těla.

Proč?

Důvod je jednoduchý – když lezete naostro, nemáte absolutně čas přemýšlet, zda stihnete přeskok z jednoho místa na druhé, zda dosáhnete tam, kam chcete, zda když se budete držet za jeden prst, nespadnete… Takže z paměti automaticky vytáhnete, že takové pohyby umíte udělat, a jak na to.

Co zranění?

Pokud si cokoli poraníte, třeba vykloubíte prst, výstup přerušíte a slaníte dolů. Jinak součástí lezení je hlavně sedřená kůže na různých částech těla včetně prstů, což je bolestivé, ale dá se to vydržet. Zkrátka krev někdy cáká.

Lezci začali se zdoláváním El Capitana 27. prosince, skončili po 19 dnech. Co zásoby jídla, pití?

Caldwell s Jorgesonem měli podpůrný lezecký tým, takže zásob s sebou mnoho netáhli, proto si mohli pochutnat třeba na broskvích z plechovky a sem tam i na whisky. Nechci to shazovat, ale v čistě horolezeckých kruzích je takovýto způsob výstupu, tedy s podpůrným týmem, tak trochu degradací.

Jak řešili hygienu a konali tělesnou potřebu?

Hygiena se moc neřeší. Co se týče druhé části otázky, v Yosemitském parku jde o hodně frekventovanou oblast, takže pokud člověk leze, vyfasuje od rangerů tzv. shit tube, uzavíratelnou trubku, jakousi přenosnou toaletu, kterou s sebou táhne nahoru a po lezení ji odevzdá na určené místo. Co se týče dvojice na El Capitanu, podpůrný tým perfektně posloužil i zde a speciální odpadní sáčky rovnou likvidoval.

Nahoře na lezce čekalo dvě stě lidí. Jak se tam dostali?

Novinářské příměry o nejtěžší stěně světa jsou kapku přehnané, El Capitan se totiž dá obejít pěšky po značené turistické cestě.