Cesty k emancipaci

Pavel Barša patří k nejbystřejším českým intelektuálům. Nevyjadřuje se ke každému tématu, píše ucelené publikace na zdánlivě odlišná témata (proměny vnímání holocaustu, gender, Michel Foucault, islám). V jádru knih přitom najdeme jednotící linku, kterou snad lze pojmenovat jako „rozpor“ mezi vztahem člověka vůči sobě samému a jednáním ve vnějším světě. V aktuální knize se jí věnuje nejkonkrétněji a hledá řešení nepřekročitelného problému, který spočívá mezi existenciální revoltou a politickou revolucí.

Tedy mezi hledáním odpovědi na vlastní existenci, která je nucena realizovat se tady a teď, v průběhu vlastního života.  Druhá teze se snaží o změnu fungování společnosti pro všechny, což s sebou (zdánlivě) nese nutnost potlačit individualitu pro blaho společnosti. Vyměnit odmítnutí současnosti za nejasnou naději, že jednou bude líp. Barša vychází z existenciálních východisek, zároveň se zabývá tím, jak překonat pasivitu tohoto východiska. Když to zjednodušíme: jaký má smysl změna, která slibuje lepší život v neurčité budoucnosti, když se náš život odehrává v současnosti? Hledáním odpovědi se totiž rychle dostaneme k popření smyslu vlastního života, a tím i životů druhých. Proč vlastně žít, když současnost za to nestojí?

Abstraktní otázky mají konkrétní konotace. Barša zmiňuje emancipaci Židů nebo „negrů“ a hovoří o tom, že jejich kategorie neexistují samy o sobě. Majorita jim vnucuje svůj obraz a nutí je se podle něj chovat. Asi jako když definici, co znamená být muslim, stanovují nakonec ti, kdo proti nim bojují. Existence je vnucena zvnějšku a teprve revolta a/nebo revoluce proti této kategorizaci umožní dojít sebenaplnění. Pointu jen naznačme: Barša nachází vyústění východisek v občanském jednání. A upozorněme, že se nejedná o zamyšlení Václava Cílka, ale odbornou publikaci, z čehož vyplývá náročnost – v daném žánru čtivého – textu. Kdo se ale knihou prokouše, zklamán nebude.

Autor je sociolog.

Pavel Barša: Cesty k emancipaci

Academia, 272 stran