Malá řecká vesnice Skala Sikamineas na severu ostrova Lesbos patří k místům, která není těžké si oblíbit. Ze silnice položené v horském svahu vysoko nad mořem se sem sjíždí po klikaté úzké asfaltce až do malinkého přístavu s malými rybářskými čluny. Kolem dokola jsou venkovní restaurace s modrými nebo bílými ubrusy. Mezi nimi se procházejí kočky a jedna husa, kterou si tu místní vydržují. Hned za vodní plochou přístavu, která vypadá trochu jako malý venkovský rybník, je skalnatý útes se sněhově bílým domkem na vrcholu, odkud je nejlepší výhled na průzračně čisté moře a také na turecké pobřeží, jež se zřetelně rýsuje na obzoru. Je to místo, kde se turisté rádi fotí při západu slunce. Kolem vesnice jsou do obou stran oblázkové pláže s alejí stromů, pod kterými se lze usadit na lavičkách a koukat na příboj.
Teď ale oči magnetizuje jiná věc, jež s řeckou romantikou nesouvisí. Pobřeží kolem vesnice je poseté zářivě oranžovými plovacími vestami, které odhazují uprchlíci po překonání asi patnáct kilometrů dlouhé nebezpečné plavby.
Když je klidné moře, černé gumové čluny připlouvají do okolí vesnice i několikrát za hodinu. Převaděči z opačného břehu do nich napěchují minimálně čtyřicet lidí, každý platí dvanáct set dolarů. Nastartují jim motor a ukážou na protější břeh. Tím nejobávanější část uprchlické anabáze začíná. Lidé, s nimiž Respekt cestu absolvoval, skončili po týdnu v chorvatských záchytných centrech a čekají na další vývoj. Cesta přitom ukazuje, jak je přesun uprchlíků Evropou rychlý a snadný, jak ale nepůjde pomocí snadných řešení typu maďarského plotu zastavit.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
