Kontrolujte, co jíte

V létě rozvířilo debaty zjištění, že potraviny prodávané ve východní Evropě mají jiné složení než výrobky prodávané na zbytku kontinentu v totožném obalu. Co na to ministr zemědělství Marian Jurečka?  V rozhovoru, který vychází v novém Respektu, si pak dále přečtete, co říká o ochraně půdy, možných střetech s Andrejem Babišem i přístupu české vlády k uprchlíkům.  

Je podle vás v pořádku, že táž věc a ta samá potravina ve stejném obalu může mít jiné složení v Beneluxu než v Polsku?

On to není úplně stejný obal, složení je tam vždycky popsané. Ale problém s tím mám a říkal jsem to na zasedání Visegrádské čtyřky. Zákazník vnímá grafické ztvárnění obalu, nesrovnává, jestli je tam méně čokolády a více cukru než v Německu. Pokoušel jsem se tohle téma otevřít na půdě Rady ministrů, ale bylo mi řečeno, že pokusy tu už byly a je to zbytečné. Že výrobci jednají v souladu s legislativou: zákazník má mít informaci o složení a tu má.

Není to pokrytectví?

Do určité míry. Nicméně chápu i pohled, že je těžké, aby výrobce při uvádění takového výrobku musel měnit i ten logotyp, řekněme.

Podstata je však v něčem jiném. Proč by vůbec měla být ve výrobcích pro polský a český trh umělá sladidla?

Samozřejmě, ale i to by muselo být ošetřeno legislativně. Na druhou stranu, když jdeme nakupovat auto, kolik času strávíme porovnáváním technických parametrů? A kolik času tím, že si zjišťujeme složení potravin, za které utrácíme velkou část rodinného rozpočtu? Obchody a řetězce nám prodají jen to, co si koupíme.

Ale proč by nás vůbec mělo napadnout, že Opel Astra v Kolíně nad Rýnem by byl jiný než vůz koupený v Praze?

Snažíme se nastavovat parametry tak, abychom výrobce dokázali více motivovat a abychom zákazníkům podali jednodušší informace. Nicméně klíčový je opravdu zákazník. Musí projevit mnohem víc názoru a aktivity: on má právo rozhodnout, co si koupí.

Ovšem auto nekupujeme každý den. Jak poznat dobré potraviny a nestrávit tím většinu volného času?

Třeba u kvalitních masných výrobků je to jednoduché. Koupit výrobky, u kterých výrobce garantuje, že jsou bezlepkové. V ten okamžik vím, že v nich nebude sójová ani jiná náhražka. Jednoduchá orientace je také se podívat, jestli výrobek nese označení Klasa nebo ještě lépe Regionální potravina. Pak byl vyroben jenom z komodit, které byly v daném regionu. A potom je tu ještě jakási nadstavba – výrobky s označením „bio“.

Souhlasíte s vysvětlením, že výrobci nabízejí Východoevropanům nižší jakost proto, že jsou ochotni ji kupovat? Není to spíš tak, že si to tu troufnou dělat?

Samozřejmě nevěřím, že máme rádi víc umělých sladidel a méně čokolády. Jenže obchodník chce výrobek za takovou cenu, aby byl prodejný – a celý proces se tomu přizpůsobí.

Takže abychom jedli stejně dobré výrobky jako Rakušané, museli bychom za ně vydat mnohem víc peněz?

Jen zčásti, u některých výrobků jsou u nás řetězce zvyklé na vyšší marži, než je obvyklé v zahraničí. U zmíněných biovýrobků marže dosahuje třeba až tři sta čtyři sta procent, což by si v Rakousku řetězec nikdy nedovolil.

Čili biokvalita má nálepku luxusu. Kudy z toho?

Jako ministerstvo zemědělství se snažíme dělat legislativní změny, informovat zákazníka prostřednictvím značek, které jsem zmiňoval; od příštího roku ještě přibude dobrovolné označení „Vyrobeno v České republice“ a „Česká potravina“ – tedy vyrobená stoprocentně na území České republiky.

Máte i něco na hříšníky?

Máme Potraviny na pranýři – což je náš nejnavštěvovanější rezortní web, který dává informace zákazníkům a motivuje i výrobce. Publikujeme tam případy, kdy někdo něco falšuje nebo se složení neshoduje s údaji obalu. A co vím, výrobci se toho docela bojí: Dost často se tam totiž dívají obchodníci a řeknou jim potom: My vás nechceme.

Je logické, že jako ministr zemědělství propagujete hlavně tenhle systém domácího značení. Co je hlavní důvod: zaručit lidem kvalitu, nebo propagovat naše výrobky?

Neříkám, že české potraviny jsou vždy lepší, byť někteří lidé se domnívají, že alergické reakce souvisejí s potravinami, které nám jsou „cizí“. Druhý důvod je vskutku hospodářský, říci lidem: Tady je výrobek, jehož celý proces se odehrál u nás – a penězi, které za něj utratíte, podporujete podnikatelské prostředí ve svém kraji, ve své zemi. Pokud cítí patriotismus, mohou ho uplatnit. Dělají to Němci, Rakušané, Švýcaři; ti jsou úplně unikátní, devadesát procent toho, co se prodá, jsou opravdu místní výrobky.

My jsme zase unikátní v tom smyslu, že máme místopředsedu vlády s tak masivním střetem zájmů. Andrej Babiš podniká mimo jiné v oblastech, které spadají pod váš rezort – zemědělství a potravinářství. Jaký má vlastně Agrofert na těchto odvětvích podíl?

Všechny podniky ve skupině Agrofert mají zhruba sto dvacet tisíc hektarů zemědělské půdy, kterou obhospodařují. Celkově je v České republice zhruba tři a půl milionu hektarů obhospodařované půdy, takže je to necelých pět procent. Číslo za potravinářství vám neřeknu, ale myslím, že tam podíl bude větší.