Vídeňský Pařízek
S bývalým šéfem pražské Komedie o jeho úspěchu v Rakousku a o tom, že divadlo není odpustek
Když Dušan D. Pařízek před třemi lety kvůli špatné grantové politice zavřel své úspěšné Divadlo Komedie a opustil Prahu, tušilo se, že se ve světě neztratí. Že se z něj ale tak rychle stane mezinárodní hvězda, se nečekalo. Jeho inscenace pro vídeňský Burgtheater byla nyní v prestižní anketě 42 kritiků ze všech německy hovořících zemí Theater heute (Divadlo dnes) vyhlášena Hrou roku a posbírala dalších pět ocenění. S režisérem a scénografem jsme se sešli ve Volkstheateru, kde nyní ve Vídni pracuje.
Ceny získala inscenace Směšná temnota. Proměnila se tady ve Vídni nějak vaše práce oproti tomu, co jsme znali z Divadla Komedie?
Nic se zásadně nezměnilo. Mé inscenace pořád vypadají stejně, dramaturgicky jsou vystavěné způsobem, který jsem se snažil zformulovat jako divadelní názor už v Komedii. Vždy je v tom přítomná jistá anarchie, důraz na živost dialogů, kontakt mezi jevištěm a hledištěm, scénografie rozvíjející se během představení. V Praze jsme nechali v Procesu rozpadnout dřevěnou kostku, ve které odehrál celé představení Martin Finger. Ve Směšné temnotě děláme něco podobného, dřevěnou scénu během představení herci postupně rozsekají na kousky. Zkrátka vytváříme systém, který zničíme, a vznikne z něj něco nového. Co jsme deset let předtím dělali v Praze, tady ocenilo široké spektrum novinářů, diváků a kolegů, kteří pracují v divadlech, protože takové postupy neznají. A je to přitom představení, ze kterého by si všichni divadelní kritici v České republice dělali legraci a říkali by: „Další krychle, další kostka.“
Kolik her dnes v německy mluvících zemích režírujete?
Plus minus tři inscenace za rok. Směšná temnota vznikla dva roky po mém odchodu z Prahy jako má šestá nebo sedmá práce a objela potom veškeré velké festivaly. Lidé si zřejmě po těch dvou letech všimli, že to myslím vážně a že to, co jsme dělali v Komedii, nejsou jenom nějaké náhodné trefy bůhví do čeho, třeba i do černého. Ale že je to seriózní styl, na který nejsou zvyklí a který je pro ně nečekaný.
Směšná temnota vypráví o německých vojácích v Afghánistánu. Vy jste ovšem mužské postavy obsadil herečkami, proč?
Protože v Burgtheateru nebylo dost dobrých mužských herců. A protože jsem chtěl touto parafrází Conradova Srdce temnoty a Coppolovy Apokalypsy od mladého německého dramatika Wolframa Lotze ukázat, že si tady všichni na něco hrajeme, nejen holky na muže a na vojáky. Burgtheater je nejdražší činoherní soubor na světě, a přitom prožívá největší krizi své existence. Nahromadil se v něm dluh dvaceti milionů eur a ten obraz ničení v naší hře odráží i to, jak se v něm zacházelo s penězi. Před rokem a půl propustil ministr kultury tehdejšího ředitele, místo něj nastoupila Karin Bergmannová a dala mi šanci se tímto textem vyjádřit k tomu, jak divadlo funguje a nefunguje.
Jak byli v Burgtheateru spokojení s výsledkem?
Do premiéry se všichni extrémně báli. Zatahovali mě do neuvěřitelně blbých debat o tom, jak je to nebezpečná scénografie, a to ani nevěděli, že se většina z ní bude během představení likvidovat. Ty rozhovory byly nudné a vedené školometským způsobem. Ale jak vyšly po premiéře první recenze, věděli, že to dobře dopadne. Tenkrát jsem jim oznámil, že v Burgtheateru končím a stěhuju se sem do Volkstheateru. Spolu se Stefanií Reinspergerovou, která se teď stala za Směšnou temnotu Herečkou roku. No a Burgtheater se mnou nyní jedná o tom, jestli bych se k nim náhodou přece jenom nevrátil a nějakou tu inscenaci neudělal. Předtím se toho báli a teď se jim to najednou líbí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu