0:00
0:00
Kultura13. 9. 20156 minut

Porodní bába

Katja kettu

Vít Schmarc
caption
Autor: Respekt

Katja Kettu, rodačka z laponského Rovaniemi, se ve své třetí knize vrací k upozaděné historické epizodě – ochotné kolaboraci finského obyvatelstva s německými okupanty, kteří sever země použili jako nárazníkové pásmo se SSSR i jako brutální laboratoř. V tundře sice nevyrostly vyhlazovací lágry, nicméně úmrtnost ve zdejších vězeňských zařízeních byla podobně vysoká jako v táborech smrti.

Právě fakt, že v paměti „na jih od Laponska“ krvavá kapitola finských dějin téměř vybledla, motivoval animátorku, producentku a spisovatelku k atypickému milostnému příběhu Porodní bába, který do sebe válečné reálie nasává jako maelström.

↓ INZERCE

Delirický sen

Román s komplexní strukturou v šesti částech sleduje skrze zápisky trojice vypravěčů zhruba rok jejich života. Na sklonku války, v roce 1944, se začne odvíjet bouřlivé citové drama mezi laponskou porodní bábou, outsiderkou a dcerou „rudého“ zrádce, a podobně stigmatizovaným důstojníkem SS Johannem Angelhurstem, který se pro změnu musí potýkat s ideovým selháním svého otce. Dvojice ústředních hlasů je doplněna tajemným dvojitým/trojitým agentem s krycím jménem Ohnivá tvář, jehož depeše a dopisy uvozují každou z částí a postupně doplňují mozaiku chybějících informací a vztahů.

Zápisky milenců jsou totiž úmyslně pokřivené, horečnaté, překotné; vyznačují se jakousi opojnou subjektivitou. Občas si protiřečí, ale jinak je to dvojhlas lidí, kteří uprostřed krutosti a běsnění války, uprostřed vězeňského tábora Titowka podléhají zcela jinému běsu, než který zachvacuje nacisty i jejich přisluhovače. Láska v Porodní bábě není neposkvrněným duševním poutem, ale záchvatem šílenství, ztrátou sebe sama, delirickým snem na pomezí extáze a noční můry. Je útočištěm před ataky skutečnosti i alibi pro vlastní selhání.

Obě figury mají společný také paradox mezi jejich povoláním a činy. Johann je vyšší důstojník, který vydává likvidační rozkazy, zároveň se jako nadaný dokumentarista může ukrýt za bariéru kamery i do náruče otupující drogy adolfin. Porodní bába, kterou známe pod přezdívkou Víločka, má přivádět na svět nový život, ale zmítaná touhou po Johannovi se ocitá na místě, kde spíše odklízí nechtěné plody a svůj „boží dar“ zneužívá ve jménu lásky. Vzájemné pouto je od počátku definované zdánlivou nemožností: ona nižší krve, všemi vysmívaná stará panna, on příslušník vyvolené „kasty“, pohledný, atraktivní. Hrozící klišovitost červené knihovny a výprodej emocí však spisovatelka mění ve výbušnou, vulgární a uhrančivou erupci jazyka.

Porodní bába je obrazem částečné otupělosti člověka vůči ideologiím.

Český čtenář sice zůstává ochuzený o využití laponského nářečí i autorčinu vášeň pro novotvary, nicméně překladatelka Jitka Hanušová našla řešení v kadenci příběhu; v chrlení až barokizujících výrazů ponížení a tvrdých vulgarit, které udivují vynalézavostí a včleněním do stylu románu. Porodní bába je tvrdá i krásná, lyrizující i neúprosná – osciluje mezi vznosnými metaforami, hvězdnými výšinami, k nimž postavy vzhlížejí, a nejpřízemnější tělesností, sekrety a ohromujícím množstvím synonym pro pohlavní orgány: „Okusily všechno, tyhle ženy. Tvrdý klacek německého důstojníka SS, ochutnaly kapku potu ze špičky zamrveného finského č****a, machorkou načichlé sliny v záhybech ruského mukla. Chlípnice. Čubky. Většinou o všech svých obrážečích ještě snívaly a bažily po nich.“

Promluvy postav, které připomínají bolestné, často až zvířecky neurvalé výkřiky, jsou pak zarámované netečnou krajinou Laponska; místa, kde čas „plyne celou dobu špatně, noc a den se obchází a stíny světlem bortí. Vše se děje příliš rychle, a přece ne dost.“

Bizarní forma souznění

Tundru využívá autorka jako podtón milostné zápletky, v němž se střetává nejen urostlý nacista a Laponka neurčitého věku, ale i dva zcela jiné způsoby uvažování. Na jedné straně směsice pohanství, víry v přírodní síly a bigotních katechismů, na straně druhé zdánlivá racionalita Němce posedlého antickou krásou fotografií a filmů Leni Riefenstahlové, legendou o Horstu Wesselovi i mytologií Nibelungů. Dvě vyděděné duše, které uprostřed divočiny splynou a stvoří bizarní formu souznění, jež ničí vše okolo.

Román je obrazem částečné otupělosti člověka vůči ideologiím. Přerodu v organismus, který sleduje nejnižší pudy ve snaze přežít a zachovat rod; obrazem schopnosti intelektu vytěsnit vlastní drastické skutky mimo obzor. V tomto ohledu evokuje mistrovské dílo Jonathana Littella Laskavé bohyně. I zde se setkáváme s postavami, které jsou tak zaujaty samy sebou, že jsou schopny překonat hrůzy, na nichž se podílejí.

Porodní bába pod konturami zrůdnosti odhaluje čiré, na kost obnažené lidství, na němž už nezbývá téměř nic důstojného, a přesto (nebo právě proto) je na něm mnoho pochopitelného. Na rozdíl od Littellova propadu do srdce temnoty však v románu Katji Kettu zůstává přítomný melodramatický nádech, který nad sex a smrt staví sílu špinavé, divoké a nezlomné lásky.

Právě sklon k osudovým náhodám a lehce nadbytečným fabulacím poněkud ubírá sílu poslednímu dějství a pointě, která není drtivá, spíše pečlivě vystavěná. Předčasným vrcholem tak zůstává pasáž, kdy se před čtenářem konečně poodhrne závoj milostného poblouznění a on je vtažen do skutečné podstaty tábora Titowka, kterou do té doby maskují vypravěči svými zámlkami. V tomto momentě lze totiž naplno pocítit ničivost autorčiny metafory válečného světa jako tlampače, z nějž vříská krutá a hnilobná vichřice Smrti.

Na letošním festivalu v Cannes zaujal naléhavý a nezvykle subjektivní obraz holocaustu Saulův syn. Jeho režisér László Nemes je vrstevníkem Katji Kettu a jako by oba spojovala touha prorazit uměleckými prostředky bariéru času a klišé. Znovu pocítit monumentalizovanou hrůzu tady a teď, zakusit, co to obnáší „být člověkem“ v mezní situaci. Porodní bába je možná nedotaženým, přesto nesmírně intenzivním dílem, které vynáší na povrch to, co upadalo v zapomnění. A zároveň intenzitou románového jazyka zpřítomňuje starou pravdu: „Že se láska ve své krutosti neohlíží na věk ani na rasu.“

Autor je literární vědec.

Katja kettu: Porodní bába

Přeložila Jitka Hanušová, Argo, 328 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].