Česká krása

Píšící stomatolog Leoš Šedo (1952) vydal třetí beletristickou knihu. Název Česká krása přiznává inspiraci Americkou krásou, filmem o krizi středního věku, a do centra staví čtyřiapadesátiletou zubařku. Nevíme sice, proč a komu vypráví, ale postupně nám odříká celý svůj životní příběh, jenž se na pozadí českých reálií táhne od jejího dětství v šedesátých letech až do současnosti. Od oscarového snímku se tak posouváme spíš k seriálu Vyprávěj v knižním provedení a podtitul románu „Banální příběh ženy středního věku“ je výstižný možná až příliš.

Ne ohledně věku, ale proto, že příběh opravdu banální je. Jakmile vzpomínání začne evokací návštěvy Jurije Gagarina, může se čtenář bavit sázením, co bude dál. A tipovat lze snadno. Pražské jaro (neb hrdinčin otec je reformní komunista), příjezd tanků, nástup normalizace, „Honza“ Palach, Olga Hepnarová (jak jinak, hrdinčina spolužačka ze základky) s vraždícím náklaďákem na refýži, smrt Brežněva, Gorbačov, Jakeš, Občanské fórum, Klaus. Velké dějiny se mísí s těmi soukromými skrz hrdinčiny návštěvy folkových koncertů či skrz hrdinné ošetření chrupu disidentské rodiny před jejich emigrací do Rakouska. A k tomu líčení dětských kamarádství, prvních lásek, studií, manželství, rodičovství, rozvodu…

Na obálce se říká: „Hrdiny románu jako bychom všichni dávno důvěrně znali – tak jsou uvěřitelní.“ No právě, vše, o čem se tu píše, už známe: „Vídeň se mi moc líbila. Větší, barevnější a honosnější než Praha, přitom některé čtvrti a ulice Prahu připomínaly. A těch českých jmen na vývěsních štítech.“ Nemají ale romány nabízet spíš to, co nás nenapadne, než to, co se ví i bez nich? Psaní autora jistě bavilo a výsledek nikomu neuškodí. Dobrý román však nevznikne jen tím, že máme dobré suroviny. Kdyby mi autor půjčil vrtačku a pacienta s otevřenou pusou, taky to nedopadne dobře – i kdybych měl na vrtání chuť i čas.

Autor je literární vědec.

Leoš Šedo:  Česká krása

Galén, 206 stran