Máte strach z osamělosti? A jak tomu čelíte?

Narůstající osamělost lidí vnímám jako závažný problém – a to jak tu nenápadnou, která nás obklopuje za obrazovkami počítačů, kde si tvoříme díky elektronické komunikaci falešný pocit o hloubce vztahů, tak tu zásadní, jíž jsou vystaveni třeba senioři nebo zdravotně handicapovaní lidé. Sama pocházím z maloměsta, kde se stále žije generačně pospolu a vzájemná pomoc je samozřejmostí. To je už ale spíš výjimka – společenský trend rozhání nukleární rodiny na velké vzdálenosti, ať už z nutnosti přesídlit za prací, nebo jen chuti konzumovat lákadla, která svět nabízí. Až se tedy i já octnu v izolaci, chci jí čelit tím, čím osamělost zaháním i dnes – kulturou. Ta nabízí nejen možnost intelektuálního rozvoje a zábavy, příležitost „být spolu“ při konzumaci živých vystoupení, ale třeba i témata k náhodné diskusi.

Osobně se osamělosti nebojím. Měl jsem to štěstí, že jsem odmalička žil ve velké rodině a i dnes je ta naše nejbližší rodina už poměrně veliká. Ta širší se pak dokonce rozrostla již natolik, že je naopak problém, abychom se všichni dohromady pravidelněji scházeli. Ale čas od času se to přece jen daří. S přáteli je to podobné. Máme jich s manželkou tolik a po celé republice, že se bohužel s leckterými ani nemáme možnost častěji vídat. Ale snažíme se a těší nás to. V neposlední řadě mám velice široké společenství a zázemí se spoustou vztahů i v církvi, a to zase nejen ve sboru, kde nyní sám farářuji, ale i na mnohých jiných místech po republice. Takže můj recept proti osamělosti je vlastně hrozně jednoduchý: pěstovat vztahy, žít přátelsky a vytvářet a podílet se i na širších společenstvích.

Samozřejmě že se bojím. Ale taky vím, že přestože mám manžela, děti, přátele, stejně se mi to může stát. Ano, žasnu, kolik mladých lidí si radši pořídí zvíře než partnera. I já si říkám, že na to dojedou a že společnost není na tolik single starců připravená. Na druhou stranu, dnešní čeští singles často vyrostli ve stísněných bytových podmínkách, mnohdy tři generace v jednom bytě, a lidská pospolitost tehdy nebyla dobrovolná. Svoboda zvolit si blahou samotu je pak pochopitelná věc. A kolik lidí bylo vnitřně osamělých v nerozlučitelných manželstvích, kolik rodičů dokázali utýrat potomci za dveřmi zdánlivě spořádaných domácností za poslední stovky let, to nikdo nespočítal. Pravdou ovšem je, že učit se žít s lidmi se vyplatí mnohonásobně víc než učit se žít bez nich. Jenže kde se to dnes děti mají učit?

Dnes mi to již tak neběhá, prodělal jsem loni nějaké nemoci, a teď se trápím a běhám strašně pomalu, všichni mi utíkají, nejde mi to. To, co jsem předloni ještě vyhrával, je pryč. Ale osamělost mi nehrozí, pohybuji se stále ve společenství běžců, i když „pomalu“. Navíc mám rodinu, dokonce když jsem bez ženy tři dny na chatě, tak se na ni těším.
Nemyslím, že lidskou bytost někdy může nahradit nějaký sociální robot – je to celé nesmysl, protože když je někdo takový ňouma, že si neumí společnost najít, tak mu stejně žádný robot nemůže pomoct.

Já osobně se osamělosti neobávám. Mám ráda lidi, snažím se být potřebná... Ze zkušenosti vím, že když něco dělám pro druhé, mohu očekávat, že i mně někdo pomůže, když budu mít třeba zlomenou nohu. Zkrátka něco za něco, něco za nic nefunguje. Jinak co se týče seniorů, je nutné je vtahovat do rodinných problémů, starostí, nevynechávat je jen proto, že stárnou. Důležitý je pocit potřebnosti. Bohužel naše společnost vyvolává všeobecně dojem nepotřebnosti a fakt, že počet seniorů roste, je prezentován spíše jako společenská hrozba než něco, z čeho by měla například rodina profitovat. Osamělost je přitom velký problém, člověk upadá do depresí, což negativně působí na celkový zdravotní stav. Společnost by se měla zabývat tvorbou aktivit pro seniory, motivovat je, motivovat rodiny apod., rozšířit třeba linky důvěry – dost často si osamělí lidé potřebují jen popovídat.

Psaní už je osamělý a vydělený způsob existence, „asociální“ a hrdý. Věk tu nehraje roli. Ale jen zveřejněné knihy se stávají částí společnosti. Hudebníka vidíme hrát, ale nikdo nemůže vidět, co to je psaní. Při psaní jsou samota i osamělost důležité a mají cenu pouze tehdy, jsou-li bezvýhradné. Mám práci, kterou jsem posedlá. Mám taky děti, spolehlivý okruh mnoha přátel, koníčky, ostrov Amrum, mým domovem je celý svět.
Existuje ale druh osamělosti uprostřed společnosti, podobný šikaně. Zahání zranitelné oběti do sociální izolace a chudoby. Pocit prázdnoty a existenciální vakuum se šíří. Produkujeme negativní typ solidarity: solidaritu nebezpečí a strachu. Solidarita s lidmi, kteří se dostali – ne vlastní vinou – na okraj společnosti, mizí. Neviditelná ruka trhu nevyřeší vše. Ti lidé jsou naopak kriminalizováni, jejich neštěstí odsouváno, aby se společnost nenakazila. Místo aby jim pomohla. Blahobyt může vést k sociálnímu otupění; je to zvláštní druh agresivního otupění a davové lhostejnosti, kdy mizí to nejzákladnější, co dělá člověka člověkem. A to je soucit, empatie, přátelství, elementární slušnost. Křehkostí a pomíjivostí se vyznačují všechny typy sociálních vazeb, které ještě před pár desítkami let vytvářely odolný rámec. Doba vyžaduje a plodí osamělé a sobecké jedince. Doba nás tlačí, aby existovala jen přítomnost.
Boj (nejen) seniorů je bojem o uznání lidské důstojnosti v době nestabilních pravidel a měnících se hodnot. Zažívají existenční a existenciální nejistotu, která je denně přiživována všeobecně akceptovanou odvolatelností závazků. Navyklý a známý obraz světa se mění. Ale nad vším ční touha po smyslu života, nejhlubší potřeba člověka. Když nevíme o žádném smyslu svého života, na život kašleme. Moderní život zůstává nevyzpytatelný a vrtkavý. Ale dobrý život je proces, na kterém se podílejí všichni. Strach z nemocí, bolesti, ze smrti ční nad lidskou tlupou, režimy i mocnými tohoto světa jako sjednocující maják. Cílem a ctižádostí společnosti by měla být snaha vrátit starým lidem nepopiratelnou a nezadatelnou důstojnost. To nejpodstatnější, nejcennější pro každého je důstojný život. Nikoli přežití za každou cenu.

Strach nemám. Měl jsem v životě to štěstí, že mě životem provázeli a inspirovali dobří lidé – moje rodina, prostředí, v jakém žila a jak statečně čelila určitým mezním situacím, jako například nástupu komunismu. Měl jsem výbornou partu na gymnáziu – a s touhle gymnazijní partou se scházíme dodnes několikrát do roka, i když ve stále užším kruhu. Já jsem katolík a chtěl se stát salesiánem, ale komunismus mi to znemožnil. Ale v rámci farního společenství máme s rodinou také okruh přátel, založili jsme společenství Živá rodina. Dále jsem již na sklonku šedesátých let vedl skautský oddíl a mezi skauty působím dodnes. A věnuji se též seniorům, scházíme se již sedmnáct let při kostele Panny Marie Sněžné, věnujeme se různým aktivitám. Myslím, že důležité je být prospěšný druhým, pak se člověk nemá čas cítit osamělý.