Lituji, že jsem se toho zábradlí nepustila dřív,“ říká Marie Smékalová. Tím zábradlím myslí šestadvacetiletá žena, kterou za pár dní čeká obhajoba diplomové práce a konec studií, nalinkovanou cestu, které se až donedávna držela. Původem z Jeseníku, pedagogiku šla do Ústí nad Labem studovat, protože „nevěděla co jiného“. Chtěla každopádně studovat cizí jazyky a spojení angličtiny a předpokladu, že učit bude moci jít vždycky, dávalo dokonalý smysl.
Stejně jako následné roky svědomitého plnění studijních povinností – navzdory vědomí, že ji učitelská profese nijak zvlášť neláká a věnovat se jí nejspíš nechce. Zlom přinesly dva momenty: povinná měsíční praxe a zážitek ze zavedené akce Prázdninová škola v Lipnici na Vysočině, pravidelného setkání především mladých lidí, kteří touží po větším sebepoznání. Což přesně se Marii Smékalové stalo. Po měsíčním učení na zkoušku kromě splněného zápočtu zjistila, že učit je vlastně báječná věc, kterou chce stoprocentně v budoucnu dělat. „Uvědomila jsem si, že vést lidi může být úžasné,“ říká. A v průběhu léta došla k tomu, že učení se vůbec nemusí omezovat na školní třídu. „Bude to možná znít trochu ezotericky, ale jsem přesvědčená, že výsledkem učení není znalost, ale spokojenost a štěstí. K tomu chci svoje žáky vést.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
