Temný konec opravdových detektivů

První sezona krimiseriálu Temný případ (True Detective) způsobila senzaci, když souvislý osmihodinový příběh s mnoha odbočkami a filozofickými prolukami dokázal přitáhnout miliony diváků. To, co by dříve vůbec neprošlo, nebo bylo okrajovou kultovní záležitostí, se stalo hitem. Druhá sezona měla zachovat základní tón, ale jinak být záměrně jiná. Na tom panovala shoda u producentů i diváků. Minulé vyšetřování dvojice detektivů v jižanské Louisianě skončilo a trápit stejné hrdiny dalšími traumaty nebylo možné. Notabene, když v podstatě vyhráli a do života jim vstoupilo trochu světla.

Takže přišlo nové prostředí, nové zločiny a noví vyšetřovatelé s novými problémy. Místo jižanských bažin vyprahlá Kalifornie, místo satanistického kultu taková normální prohnilá radnice a mafie s politickými konexemi. Místo dvou poldů hned tři a jeden z nich žena, která má „větší koule než všichni ostatní“. A k tomu stejný scenárista (Nic Pizzolatto), stejná televizní stanice (HBO), zpočátku vyšší sledovanost, ale posléze prudký propad a nakonec obří zklamání či lépe řečeno zmatení. Už dlouho se nestalo, aby seriál vyvolal tak negativní reakce čistě na základě toho, že se nejde orientovat v ději. Téměř všichni totiž jinak uznávají, že dílo je skvěle natočené a zahrané a písně Lery Lynn dovedou rozeznít v duši slastně melancholickou náladu.

Přesto se nyní mluví o tom, že éra „autorských seriálů“ typu Rodina Sopránů,Deadwood nebo The Wire: Špína Baltimoru, která u první sezony Temného případu vyvrcholila, zažívá nyní úpadek. Příliš mnoho tvůrčí svobody vede k tomu, že místo přehledného vyprávění, v němž vystupují postavy s psychologickou hloubkou, sledujeme překomplikované bolestínské tápání, kdy nepoznáme, jestli postavy nebo scenárista vědí, kam směřují. Tedy ne že by na výtkách vůči druhé řadě Temného případu nebylo nic pravdivého. Nicméně propad divácké přízně souvisí i s příliš jasným očekáváním – a pak také s proměnou současné seriálové nabídky.

Chobotnice systému

Jak rychle se z devětatřicetiletého spisovatele Nica Pizzolatta stala scenáristická hvězda, tak rychle jej nyní publikum i recenzenti považují za vyhaslou supernovu. A zpětně doporučují více kontrolních mechanismů a utažení šroubů nespoutané kreativitě, nebo aspoň návrat silného režiséra, jakým byl minule Cary Joji Fukunaga. Postavy tu vskutku příliš často říkají nechtěně komické, šroubované i přepjaté věty, jejichž královnou se stává rada: „Nikdy nedělej nic kvůli tomu, že jsi hladový. Ani jedení.“ O záměrný humor se tu téměř nezavadí, vše pohlcuje mrazivá vážnost a pochmurnost, jež chvílemi působí až sebeparodicky.

Fakt, že se lze snadno ztratit v lineárním vyprávění, když minule šlo bez problémů chápat dění ve dvou časových rovinách, přispívá k pocitu, že jsme svědky řemeslného úpadku. K tomu se vynořují bizarní snové sekvence, v nichž se umírá či vstává z mrtvých – a jež se zdají být přílišným stylovým vybočením z jinak poměrně realisticky popisného zázemí. Nic nepomáhá, že Pizzolatto napřed tvrdil, že chce, aby druhá řada byla autentičtější, a přitom divnější a rychleji odsýpající.