Život mimo kategorie

Politického aktivistu Johna Boka (69) čtenáři znají jako zakladatele Spolku Šalamoun, jenž se angažuje „v případech, kdy je podezření na chybné vyšetřování nebo rozhodování soudní moci“. A hlavně coby excentrického bouřliváka, který více než otevřeně projevuje názory jdoucí proti establishmentu a občas neváhá brát spravedlnost do vlastních rukou. Ač patřil k disentu a v minulosti kandidoval za řadu pravicových či středopravicových stran, jeho politické názory jsou někdy tak radikální a „antisystémové“, že by s nimi souhlasili spíš voliči KSČM.

V knižním rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem rekapituluje Bok svoje neustálé potýkání s komunistickým i polistopadovým režimem, zároveň dává hlouběji nahlédnout do svého česko-anglického rodinného zázemí. Stejně tak kniha plasticky – a někdy příliš mnohoslovně – dokládá, kolika životními rolemi a zaměstnáními si Bok prošel, jak široké bylo spektrum společenských vrstev, napříč kterými se pohyboval, a jak pestrou škálu lidí při tom poznal. Z těch nejznámějších třeba sochaře Henryho Moorea, u něhož prý mohl studovat, ale nabídku nevyužil.olitického aktivistu Johna Boka (69) čtenáři znají jako zakladatele Spolku Šalamoun, jenž se angažuje „v případech, kdy je podezření na chybné vyšetřování nebo rozhodování soudní moci“. A hlavně coby excentrického bouřliváka, který více než otevřeně projevuje názory jdoucí proti establishmentu a občas neváhá brát spravedlnost do vlastních rukou. Ač patřil k disentu a v minulosti kandidoval za řadu pravicových či středopravicových stran, jeho politické názory jsou někdy tak radikální a „antisystémové“, že by s nimi souhlasili spíš voliči KSČM.

Mnoho prostoru je tu věnováno Václavu Havlovi, jeho milenkám, manželkám – a podle Boka přílišným kompromisům. O něco méně často, ale pozitivněji promlouvá Bok o Havlově nástupci. Václava Klause se v Občanském fóru veřejně zastával už v době, kdy zakládal ODS. A chválí ho rovněž za to, že později na Hradě zavedl byrokratický řád, který tam za Havla chyběl. Bokova nominace na ombudsmana ze strany Klause je pak o něco pochopitelnější – ač na první pohled patří k dalšímu z paradoxů jeho života.

Proti konkurentům

Narodil se v rodině československého válečného pilota ve Velké Británii Bedřicha Boka a Angličanky Florence Mary Spence, jež pracovala u letectva. Otec se přimkl ke komunismu, což bylo časté téma sporů se synem. Jednou se mu doznal, že pokud by připustil, že „strana lže, musel by odepsat svůj život“ – přitom byl svědkem, jak jeho spolubojovníci z perutě končí v komunistických kriminálech. Bokova matka se po válce (i s anglickou babičkou) přestěhovala do Československa. Podle Boka se do naší země a zvláště hudby zamilovala, ale ta se k ní po nástupu komunistů „zachovala prasecky“ a ona se po rozvodu a dalším nevydařeném vztahu vrátila do Anglie.

John Bok to se svým anglickým jménem neměl jednoduché: prošel si dětským domovem, sebevražednými pokusy i blázincem, do kterého se chtěl vrátit jako do azylu. Ovšem psychiatr jej nepřijal – prý je „inteligentní silnej jedinec“. Odchod matky mu v očích režimu rovněž přitížil. Není se tedy čemu divit, že podepsal Chartu 77, i když „v úzkým okruhu disíků“ nebyl.

K slavným disidentům se ostatně staví s rezervou: ač byl zatýkán a vyslýchán, StB si prý nikdy nedovolila udělat u něj domovní prohlídku, protože to příslušníkům zakázal. Postup jiných pronásledovaných byl prý opačný: bylo to „divadlo“, jak světu ukázat, „jaký jsou komunisti svině“. Sedmnáctého listopadu se Bok účastnil průvodu Prahou, ale historikové prý jeho tehdejší roli nedoceňují. Následně krátce vedl Havlovu ochranku a pak tři roky pracoval v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie a FBIS.

Při popisu toho všeho nejde Bok pro jadrný výraz daleko – v rozhovoru s mužem označovaným jako „socialistický beatnik“ by ostatně uhlazené vyjadřování nepůsobilo autenticky. Pokud k nejfrekventovanějším výrazům patří slova „píchat“ a „samice“, celkem adekvátně to asi vyjadřuje hrdinův životní styl a podrobně líčený sexuální život, jehož plodem jsou tři nemanželští synové a dvě manželské dcery. Horší však je, jak Bok označuje politické soupeře.

Ať jde o celou třídu soudobých elit („současný demokratický kreténi furt hrabou, chtěj peníze i moc“), skupiny (ODA coby „pidistrana namyšlenejch pičusů“) i jednotlivce („bolševický prase“ Zdeněk Mlynář). Vrcholu vulgarity kupodivu dosahuje při útocích na ty, které chápe jako listopadově revoluční konkurenty: „Ať mi Pavel Žáček, kterej studoval bolševickou žurnalistiku na vysoký škole, a Monika Pajerová, která byla svazáckou funkcionářkou, políběj se svojí bredšnajdrovskou morálkou prdel!“ To jsou pasáže, které redator neměl v této podobě pustit, protože otevřenost tu přechází v hulvátství.

Bush a hajzldědek

To ale neznamená, že v knize chybějí opravdu emotivní místa. Například když Bok líčí, jak mu politruk, s jehož dcerou chodil, musel z příkazu manželky věnovat košili, a pak dokonce dát potvrzení, že ji smí nosit ke svojí uniformě. Barvitě vzpomíná na pobyt v Anglii a na tamní policisty, s nimiž se nejprve střetl na demonstraci, a kteří později přesto zakročili v restauraci, kde jej odmítli obsloužit. Půvab má i historka, jak ze zcela nové (a krátkodobé) pozice loajálního úředníka vyjednával se skupinou anarchistů, kteří chtěli roku 1990 překazit vystoupení prezidenta Bushe na Václavském náměstí. Tragikomicky potom vyznívá líčení, jak působil na záchodcích klubu Radost coby „hajzldědek“ a návštěvníkům se tu chlubil společnou fotografií s tímto politikem.

Svou roli na občas rozpačitém výsledku má spisovatel Jan Novák, který v roce 1969 emigroval s rodiči do USA a o předlistopadových reáliích ví spíš méně. Pouze chronologicky vede rozhovor a někdy se až naivně vyptává na základní události, instituce či postavy (což nicméně mohou ocenit mladší čtenáři). Nekonfrontuje Boka s odlišnými historickými pohledy na dané události, nepřistupuje analytičtěji k paušálním odsudkům politiků, ani se nesnaží zjistit, zda má Bok ucelený myšlenkový systém, z něhož by vycházel.

Kniha tak funguje hlavně v momentech, kde nabízí nekonvenční průhled do každodennosti muže, jenž byl za každého režimu v opozici. Sám Bok ostatně dodává, že by měl problémy s většinovou společností i v Anglii a „všude jinde na světě“. Je to ukázka, že „po svém“ a svobodně se dá žít vždy, ale za nemalou cenu – a v tomto smyslu svazek plně odpovídá názvu.

Druhou stranou mince jsou Bokovy přehnaně jednoznačné a černobílé názory: velmi rychle a velmi snadno je připraven šmahem zatratit všechny komunisty i ty, kteří neodpovídají jeho představě o čistotě a bezúhonnosti. I takovým nepříjemným hlasům „nepoddajných“ by však společnost měla být schopna a ochotna naslouchat.

Autor je redaktorem serveru iLiteratura.

John Bok, Jan Novák: Život mimo kategorie
Rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem Argo, Paseka, 396 stran